Šachy jako vášeň

Také čtěte

Klasické přízraky nezestárly

Koncem ledna vstoupilo do kin kriminální retro Ulička přízraků . Diváky láká populárním žánrovým...

V domově totiž panuje tísnivá atmosféra, alespoň podle Bethina vyprávění. Jediným, zato nebezpečným únikem jsou pro ni sedativa – poté, co zjistí, jaký účinek mají, pokud si jich vezme víc než předepsanou dávku. Děti v domově je dostávají automaticky, pro útlum svého temperamentu.

Když ji pak údržbář víceméně náhodou naučí hrát šachy, stanou se zakrátko její vášní. Dokonale ji pohltí! Niterný způsob, jakým vnímá jednotlivé figurky, dává čtenáři tušit, jak výjimečný talent pro jejich pochopení má.

Naplno se projeví v okamžiku, kdy se „svým učitelem“ po čase sehraje partii, dívaje se z okna odvrácená od šachovnice, a k jeho zděšení jej s přehledem porazí. Další ranou pro ni je, když jí tyto „schůzky“ v domově zakážou.

Naděje jí svitne ve chvíli, kdy je jako dvanáctiletá adoptována. Sice k citově poměrně chladným manželům, ale i tak se jí naskýtá širší možnost rozvoje. Už jen tím, že může volně navštívit třeba knihkupectví (oddělení s knihami o šachu) nebo si opatřit šachový časopis.

Sice dál vyrůstá ve skromných poměrech, ale nedá se úplně říct, že by jí tento fakt nějak výrazně brzdil. Když si nemůže dovolit drahé knihy o šachu kupovat, učí se partie nazpaměť přímo v obchodě a ve chvílích volna, třeba cestou do školy, si je pak přehrává ve své mysli.

Tím, že vyprávění sledujeme z pohledu hlavní hrdinky, máme možnost pozorovat nejen, jak hru prožívá sama, ale i jak vnímá své soupeře na turnajích. To působí velmi sugestivně, takže čtenář nepochybuje, že šachy jako na první pohled víceméně nudná hra, zase tak nudné být nemusí.

Po prvním turnaji, kam se třináctiletá Beth sama a sebevědomě přihlásí, se mezi šachisty rychle prosadí coby zázračné dítě, jež nemá přemožitele. Přitom se současně prohlubuje i její vztah k náhradní matce, která se zpočátku jeví poněkud vypočítavě. Například svou talentovanou svěřenkyni začne sama výrazně podporovat až v okamžiku, když zjistí, že se vítězstvím na šachových turnajích dají vydělat velké peníze. Dokonce si řekne o procenta z výher.

Z dětského domova zůstala Beth náklonnost k sedativům, k čemuž postupně přidává i alkohol. Zpočátku ji sice její adoptivní matka „brzdí“, ale časem marně. Zvlášť ve chvílích, kdy se jí jako „nepřemožitelné“ občas jednoduše nedaří.

Samostatnou kapitolou románu je pak intimní stránka příběhu. Sám nemám problém, pokud je čtenář čas od času zpraven o sexu mezi postavami. Záleží však na tom, co tím je v konečném důsledku myšleno. Zda jsou tyto občasné intimnosti prostou a nedílnou součástí literatury, nebo je autoři po „Padesáti odstínech“ do svých příběhů přidávají schválně. Možná jako demonstraci toho, že jde o běžnou součást života.

Platí to však i v okamžiku, kdy je prožívá v podstatě ještě nedospělá dívka, které bylo ještě nedávno patnáct? V jejím případě navíc nejde, snad i kvůli jejímu nesnadnému životu, o žádná milostná vzplanutí, ale spíš o mechanický akt.

Zřejmě i proto, že její největší vášní zůstávají šachy, jsou z logiky příběhu jejími partnery vesměs její protivníci, díky nimž se ve hře jako takové zdokonaluje.