Rovnoprávnost žen: Den, kdy se zastavil Island
Posledních pár let navštěvuji Mezinárodní festival dokumentárního filmu v Jihlavě. I letos jsem strávil prodloužený víkend a zhlédl celkem osm snímků. Každý z nich mě hluboce zasáhl. Pravděpodobně nejvíc snímek Den, kdy se zastavil Island režisérky Pamely Hogan. Proč právě tento snímek, proč jsem si zamiloval dokumentární film a proč jezdím rád na festival do Jihlavy?
Věděl jsem to již dříve, ale teprve letos jsem si skutečně uvědomil, proč mě přitahuje dokumentární film. Dokumentární film v sobě nese poselství, je upřímný, na nic si nehraje. Dalo by se říct, že svou syrovostí a opravdovostí se dere divákům pod kůži, aby je zasáhl a přiměl k zamyšlení. Snímky, které jsem viděl, byly většinou přirozenou výpovědí, představující realitu dané situace a potažmo celého světa. Filmy nebyly hrané a přinášely skutečné emoce, kterých byl letošní ročník plný. Dlouho ve mně rezonovaly a přinášely nespočet uvědomění a aha momentů.
Mezi takové snímky bych zařadil dokument Hlas dětí projektu czeXperiment, dokument České televize s názvem Tělo v mé hlavě i snímek Reportáž psaná na benzínce o novinářce týdeníku Respekt Ivaně Svobodové. Nejsilnější emoční zážitek mi ale přinesl film Den, kdy se zastavil Island režisérky Pamely Hogan. Proč právě on?
Zažili jste někdy při sledování filmu pocit, že se vám ježí chlupy na těle a chce se vám plakat dojetím? Přesně tyto pocity jsem měl po zhlédnutí snímku Den, kdy se zastavil Island a nebyl jsem sám. Tak bouřlivé ovace po skončení projekce jsem v Jihlavě snad ještě nezažil. Přitom dokument se vrací k historické události, která se stala 24. října 1975 na Islandu, a popisuje, co se stane, když ženy opustí své domovy a zaměstnaní a udělají si den volna. Humorné i vážné výpovědi stávkujících, prokládané animacemi Joela Orloffa, podávají katarzní svědectví o občanském probuzení a síle kolektivního hlasu, který dokáže změnit společnost.
Spouštěčem této události, která dokázala změnit islandskou společnost, přitom byla obyčejná nespokojenost místních žen se svým postavením ve společnosti a přirozená touha pro rovnocennosti a rovnosti. Skupinka průkopnic označovaných jako Červené punčocháče v sedmdesátých letech minulého století ukřižovala na vánočním stromě figurínu unavené ženy v domácnosti, na soutěž královny krásy přivedla živou krávu nebo iniciovala masovou stávku žen v celé zemi. Do karet jim navíc hrála okolnost, že Mezinárodní demokratická federace žen vyhlásila rok 1975 Mezinárodním rokem ženy. Z původní stávky, která by byl vnímána jako otevřený boj, se vyklubala nenásilná forma protestu v podobě „Day off“ od svých povinností a starostí. Tento mírumilovný projev připomenutí ženské hodnoty, důležitosti a potřebnosti způsobil, že se na náměstích 24. října 1975 po celém Islandu sešly ženy a vyjádřily svá přání a touhu po rovnocenném postavení ve společnosti. Stávka se dostala do médií po celém světě, přestože se jednalo o nepolitickou, nenásilnou a nikoho nedráždící událost.
Tato stávka byl pro Island tolik významná proto, že způsobila opravdovou revoluci v postavení žen na Islandu a přinesla do té doby nepřijatelné a nepředstavitelné změny. Po 140 letech byla do Asociace farmářů zvolena první žena, v roce 1982 byla přijata první žena do Nejvyššího soudu na Islandu a v roce 1980 byla Vignís Finnbogadóttir zvolena v demokratický volbách první ženou za prezidentku Islandu a setrvala v této funkci 16 let. V současnosti 60 % všech studentů právnických škol tvoří ženy a v parlamentu mají ženy 48% zastoupení. Paradoxně, přitom zastoupení žen v celosvětové populaci je lehce nad 50 %. Dalo by se tedy hovořit o většině. Proč stále nemají ženy společensky rovné profesní či platové podmínky? Jaké podobné změny, které se udály na Islandu, by měly dopad na celý svět?
Tento snímek otevírá dveře lepší budoucnosti a vřele ho doporučuji ke zhlédnutí.
