Helga Guren v oceňovaném a téměř terapeutickém snímku Až na věky zobrazuje nesnadnost úniku z generačního traumatu

Již rozvedená, půvabná a bystrá Marie (Helga Guren) a šarmantní Sigmund (Oddgeir Thune) si k sobě našli poměrně nečekaně cestu. Plní nadějí založili rodinu. Ta navíc sestávala z Mariiných dětí z předchozího manželství. Nedlouho po začátku nového vztahu se k nim dokonce přidali další dva potomci. Teď už Marie i Sigmunda. Vše tedy směřuje k tomu, že novomanželé mají zaděláno na šťastný život. Poté ovšem následuje střih, vystřízlivění a děj se posouvá o sedm let dopředu.

Zoufalá Marie je na vše sama, Sigmund je z pracovních důvodů neustále mimo domov a čtyři děti jsou na jednoho člověka až příliš. Konflikt pouze eskaluje neschopností protagonistů aktivně ho řešit a neomezovat se na pouhé hádky plné prázdných slibů a řečí a práskání s dveřmi. Vše nakonec vyústí v pauzu ve vztahu, odchod Marie z domácnosti a společná sezení u párové terapeutky, jejíž přítomnost je v Norsku u rozvodů povinná. Zde začíná pomocí rafinovaných střihů cesta do Mariiných vzpomínek a minulosti. Tam totiž možná leží prapůvod problému. Zda se našemu páru manželství zachránit podaří už vám nebudu prozrazovat. Jisté však není ani to, zdali Marie zachrání samu sebe před záchvaty hněvu, které nemá zcela pod kontrolou.

Také čtěte

Řekněte třikrát Beetlejuice a zjeví se roztomilé hororové šílenství Tima Burtona

Živí. Mrtví. Mohou žít vedle sebe? Na tuto otázku odpovídá Tim Burton pokračováním legendárního...

 Avšak prozradím fakt, že celé manželské drama je zasazeno do půvabných a útulných kulis Norska. Spolu s téměř naprostou absencí hudby dává tento kontrast ještě více vyvstat tíživosti situace, kterou rozpad manželství bývá. Jemná a citlivá kamera jen podtrhuje intimitu a krásu na první pohled obyčejných záběrů. Vše tedy hraje ve prospěch zdůraznění dialogů, které jsou skvěle napsané, takže i u delších scén se člověk nezačne nudit. To je dobře, jelikož je na dialogu vystavěn téměř celý film. Tvůrci se naštěstí nebáli delších scénických záběrů. Vyšlo jim to tedy jak vizuálně, tak scénáristicky, a jedná se o citlivý a ucelený opus.

Režisérka Ingolfsdottir, která kdysi studovala i pražskou FAMU, dovedla ve snímku nejen vyjádřit důležitou myšlenku, ale zároveň dobře nastínila její možné řešení. Jsme ve velké míře formováni svým okolím. Pokud vyrůstáme v prostředí ne zcela vhodném pro rozvoj osobnosti, a přejímáme vzorce chování od starších lidí, kteří nemají zcela vyřešený svůj psychický život, velmi jednoduše se staneme v dospělosti nositeli těch stejných vzorců a původci těch stejných chyb. Proto je potřeba se zastavit a aktivně se postavit zažitým normám. V Mariině případě to je na první pohled možná jednoduše vypadající akt sebelásky. Musí přijmout své chyby a zcela narovinu si říct, že je člověkem hodným lásky. Pokud se chce chovat hezky k ostatním, musí se začít chovat hezky v první řadě k sobě. Snímek je podle mého velmi zdařilý a plným právem se může řadit mezi další vztahové drama - oscarovou Manželskou historii (2019). Kdo chce sto čtyřicet minut náhledu do problematiky mezilidských vztahů, nechť vyrazí do kina!