Příběh Saint-Exupéry
Všeobecně je vnímán především jako spisovatel. Přitom byl i pilotem, novinářem a do jisté míry i dobrodruhem. A třebaže historie jeho tvorbu často redukuje na jedinou knihu, bez zajímavosti není například ani ta poslední, nedokončená Citadela. Byť se to může jevit i tak, že zajímavou ji dělá právě ta nedokončenost.
Autor Malého prince, hrabě Antoine Marie Jean-Baptiste Roger de Saint Exupéry, se narodil před 122 lety, 29. června 1900 v Lyonu, do rodiny vikomta Jeana de Saint Exupéry a jeho ženy Marie Louise Andrée, rozené Boyer de Fonscolombe, dcery barona de La Mole. Antoine byl prostředním z pěti sourozenců, a když mu byly čtyři roky, jejich otec náhle zemřel. Tehdy se Marie Louise s dětmi přestěhovala do La Mole, na panství svého otce. Později, v roce 1907, přijala nabídku své pratety Gabrielle de Tricaud, aby bydleli u ní na zámku Saint-Maurice-de-Rémens, kde děti nalezly dokonalé útočiště. Když ji však v roce 1909 oslovil Antoinův dědeček Fernand de Saint Exupéry, aby se s dětmi přesunula za ním do Le Mans, rodina se rozdělila. V Saint-Maurice zůstaly jen dvě nejstarší dcery, zatímco Antoine s mladším bratrem Françoisem v témže roce nastoupili na jezuitské gymnázium Sainte-Croix, kde studoval i jejich otec. Na Saint-Maurice ovšem Antoine nadále jezdil na prázdniny. Velkou pozornost přitom věnoval nedaleké letecké základně, kde se seznámil s leteckým konstruktérem Gabrielem Wroblewskym.
Antoine, kterého technika vždy velmi přitahovala, se zde živě zajímal o letadla, a když se přes matčin zákaz za pomoci lsti poprvé proletěl ve stroji pilotovaném Wroblewskym, o jeho životě bylo rozhodnuto. Prvního literárního úspěchu se budoucí spisovatel dočkal ve čtrnácti letech, když na sebe upozornil slohovou prací, pohádkovým příběhem Odysea cylindru. Ve svých publikačních pokusech pak pokračoval a ve spolupráci se spolužáky na gymnáziu se snažil vydávat školní časopis, ale ten byl hned po prvním čísle zakázán.
Na začátku první světové války přešli oba bratři na školu do Švýcarska, kde Antoine v červnu roku 1917 úspěšně odmaturoval. Měsíc nato však François zemřel na revmatickou horečku a Antoine se s jeho ztrátou nikdy úplně nevyrovnal. Když se navíc nedostal na námořní akademii, uchýlil se na pařížskou Národní vysokou školu krásných umění, obor architektura. Studium jej nijak výrazně nezaujalo a školu nakonec nedokončil. Raději se aktivně zapojoval do společenského života tehdejších pařížských spisovatelů a umělců. V té době se také seznámil se svou pozdější snoubenkou Louisou Vilmorinovou.
Bohémský život, vyplněný náhodnými pracemi, mu v roce 1921 narušil až povolávací rozkaz na vojnu. Nastoupil tedy k letectvu, kde se zpočátku učil mechanikem. Pak, když se mu podařilo získat licenci k létání pro civilní letadla, byl převelen do Casablanky v Maroku, kde si rozšířil pilotní průkaz i na letadla vojenská. Přesto měl pověst spíš roztržitého pilota, který ne vždy respektuje letové pokyny. V Maroku také poprvé spatřil na vlastní oči poušť. Během svého působení v Paříži, v roce 1923, s letadlem vážně havaroval a následně byl propuštěn do civilu. Tehdy se zasnoubil s Louisou a pracoval jako obchodní zástupce, ale touha po létání jej neopouštěla. Louisina rodina se však odmítla smířit s tím, že by jejich dcera měla za manžela pilota, a tak se mladý pár rozešel. Svou první větší povídku Letec publikoval v roce 1926, kdy také nastoupil ke společnosti Aéropostale v Maroku jako pilot poštovního letadla.
Hlavní činností této firmy bylo přímé letecké spojení mezi Francií a jejími koloniemi v Africe. Po roce létání na pravidelné lince Toulouse– Dakar přešel Saint Exupéry na pozici manažera letiště v Cabo Juby, což byl španělský protektorát ležící na území dnešního Maroka. Antoine zde měl mimo jiné za úkol pomáhat při jednáních s vůdci maorských povstalců, kteří bojovali za nezávislost. Dokonce riskantně přistál v poušti, aby z rukou vzbouřeneckých kmenů zachránil několik zajatých pilotů, za což později dostal Řád čestné legie v oblasti civilního letectví.
Na základě zkušeností z tohoto období napsal svou první knihu Kurýr na jih, která vyšla v roce 1929. V témže roce byl jmenován ředitelem provozu firmy Aeroposta Argentina (dceřiná společnost Aéropostale) na letišti v Buenos Aires, kde se posléze seznámil se svou budoucí ženou, výtvarnicí Consuelou Suncin de Sandoval. Když po dvou letech Argentinu opustil, vydal knihu Noční let, kterou se do povědomí veřejnosti zapsal už jako spisovatelská hvězda své generace. Zároveň se také stal terčem kritiky některých literátů, kterým vadilo, že jim konkuruje člověk „umazaný od oleje“.
Třicátá léta minulého století byla v životě slavného spisovatele mimořádně pestrá. Střídavě se věnoval létání a publicistice. V letech 1934– 1936 dokonce působil v propagačním oddělení krátce předtím založené společnosti Air France a postupně absolvoval sérii přednášek, kde vyprávěl o svých zkušenostech z létání. Jako reportér navštívil například Sovětský svaz a Moskvu v období Stalinova kultu osobnosti nebo prošel španělskou občanskou válkou. Jako pilota jej také lákalo překonávat limity. Proto v roce 1935 reagoval na veřejnou výzvu francouzského ministerstva letectví a společně s mechanikem André Prévotem se pokusil vlastním letadlem Caudron Simoun C630 překonat vzdálenost Paříž–Saigon za méně než 98 hodin (na překonání rekordu byla vypsána odměna ve výši 150 000 franků).
Z Paříže odstartovali 29. prosince, ale po necelých dvaceti hodinách letu, kdy urazili asi 3 700 km, vlivem špatného počasí havarovali v libyjské poušti. Málem zde zahynuli žízní, ale po třech dnech byli zachráněni karavanou beduínů. Dalším riskantním podnikem, o který se slavný spisovatel s André Prévotem pokusili, byl v roce 1938 dálkový let z New Yorku do Punta Arenas v Jižní Americe. V tomto případě se jim stalo osudným mezipřistání v Guatemale. Letadlo bylo totiž vlivem špatné komunikace s letištním personálem ve věci požadovaného objemu dočerpaného paliva přetíženo a při startu havarovalo na konci ranveje.
Jen zázrakem přitom letoun nevzplál. I tak utrpěla posádka četná zranění a Saint Exupérymu dokonce jednu chvíli hrozila amputace paže. Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, byl Antoine, v hodnosti kapitána, povolán zpět do armády. Zpočátku byl přidělen „na zem“ k bombardérům, ale on sám chtěl létat. Lékaři mu to však nedovolili. Nakonec se mu podařilo prosadit se alespoň na průzkumné lety, jenže v roce 1940 Francie kapitulovala a podepsala s Německem příměří. Demobilizovaný a frustrovaný Antoine se po dlouhém váhání rozhodl emigrovat do Spojených států, kam za ním v roce 1942 přijela i jeho žena Consuela a usadili se na Long Islandu. Aby jej v Americe neoslovovali „pane Exupéry“, přijal Antoine během pobytu v USA spojovník ve svém příjemní jako pseudonym.
V USA byl také vyzván, aby napsal příběh pro děti. Tehdy vznikla jeho vůbec nejslavnější kniha Malý princ, doprovázená jeho vlastními ilustracemi. Poprvé vyšla v angličtině i francouzštině v dubnu 1943 a jen pro zajímavost: tato „pohádka pro dospělé“ byla dosud přeložena do 446 světových jazyků a nářečí (údaj z května 2022), v češtině včetně valaštiny – Malučký princ – a hantecu – Malé principál. Přitom jen u nás se od prvního českého vydání v roce 1959 dočkala více než třiceti dotisků.
Po vydání Malého prince se Saint Exupérymu podařilo získat mobilizační rozkaz a přes naléhání svých přátel se přidal k hnutí Svobodná Francie v Alžíru. Zde vyvinul nemalé úsilí o to, aby mohl opět létat, přestože překračoval předepsanou věkovou hranici pro řízení přiděleného typu letadel. V době, kdy se jeho jednotka přesunovala přes Sardinii na Korsiku, byl přece jen pověřen podnikat samostatné průzkumné lety. Když 31. července 1944 odletěl na jeden z nich nad jižní Francií, nejspíš ani on sám netušil, že jde o let poslední. Jeho záhadné zmizení vyvolávalo více než pět desetiletí množství spekulací, než je v roce 2000 částečně ukončil nález trosek Saint Exupéryho letounu na dně Středozemního moře. Ovšem jeho tělo se uvnitř stroje nenašlo a kolem okolností, co se tehdy se slavným spisovatelem stalo, zůstávají nadále otazníky
