Nesmrtelný Anthropoid
Přestože si útok na Reinharda Heydricha i dnes, podobně jako v době jeho realizace, najde své zpochybňovatele, jedná se i v mezinárodním měřítku o jeden z nejvýznamnějších odbojových činů druhé světové války. Přestože v jeho výsledku hrála velkou roli náhoda. Navíc přispěl k definitivnímu zrušení tzv. Mnichovské dohody a poválečnému navrácení území Sudet Československu.
Zároveň byl ukázkou odvahy „bezejmenných“ obyvatel protektorátu Čechy a Morava, kteří odbojářům pomáhali. Třeba „jen“ potravinami (které byly na příděl), šatstvem, nebo dokonce ošetřením. Nepodlehli totiž nacistickému zastrašování a vědomě se vystavili nebezpečí trestu smrti pro sebe i své blízké. A nic na tom nemění ani fakt, že někteří z nich v rámci utajení spíš jen tušili, ke komu jejich solidarita směřuje. Za autora plánu operace Anthropoid je sice považován tehdejší plukovník generálního štábu exilového ministerstva národní obrany, přednosta II. odboru československé zpravodajské služby František Moravec, ale samotné argumenty pro provedení atentátu byly složitější, než jak se to na první pohled jeví. Exilová vláda Jana Šrámka spolu s prezidentem Edvardem Benešem, sídlící od roku 1940 v Londýně, byli Velkou Británií sice 18. července 1941 uznáni, přesto na ně neustával tlak ze strany spojenců, očekávajících přece jen aktivnější odpor protektorátních obyvatel vůči okupantům. Důležitým impulsem pro přípravu atentátu byl také razantní nástup samotného Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora 27. září 1941, kdy nahradil dosavadního mírnějšího Konstantina von Neuratha. Ten byl Adolfem Hitlerem odvolán na „zdravotní dovolenou“.
Heydrich okamžitě vyhlásil první stanné právo (zjednodušený proces trestního řízení, většinou končící rozsudkem smrti, proti němuž není odvolání; pozn. red.) a nařídil rozsáhlé zatýkání především v řadách bývalých vysokých důstojníků Československé armády, působících v té době hlavně v odbojové organizaci Obrana národa. Mezi vůbec prvními zatčenými byl dokonce tehdejší ministerský předseda protektorátní vlády, brigádní generál Alois Eliáš. Operace Anthropoid měla proto nacistům ukázat, že nejsou nepostihnutelní, a spojencům, že i my jsme schopni „udeřit“. K provedení úkolu byli původně vybráni rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Oba byli následně, v rámci utajení, převeleni k SIS (britská tajná služba), jejíž frekventanti byli připravováni na sabotáže a zpravodajskou činnost na nepřátelském území. Svoboda byl ovšem v důsledku úrazu při výcviku po čase vyřazen a jeho místo, i na Gabčíkovu přímluvu, zaujal rotmistr Jan Kubiš. S odstupem lze celý průběh operace Anthropoid hodnotit jako sled mimořádně šťastných náhod a to, že se nakonec podařilo cíle dosáhnout, můžeme přičíst i odhodlání vojáků úkol splnit. Už samotný výsadek 29. prosince 1941 byl totiž proveden v odchylce sta kilometrů od původně plánované lokality, takže namísto u plzeňských Ejpovic, kde na ně čekala domluvená spojka, přistáli Gabčík s Kubišem u Nehvizd nedaleko Prahy. Proto aby se vůbec dostali na místo původního určení, museli hned na začátku riskovat a oslovit naprosto neznámé lidi, kteří je mohli jednoduše odmítnout nebo přímo udat. Velitel výsadku Jozef Gabčík si navíc při seskoku poranil nohu, takže první kontakt s místními musel obstarat Kubiš sám. Zázemí se jim naštěstí podařilo najít především u bývalých činovníků Sokola, s jejichž pomocí se Anthropoid v pořádku přesunul na záchytnou adresu do Plzně a odtud do Prahy, kde měli akci provést.
Průběh útoku, jakkoli je obecně „znám“ zejména z legendárního filmu Jiřího Sequense Atentát z roku 1964, s Ladislavem Mrkvičkou a Rudolfem Jelínkem v hlavních rolích, byl v reálu přece jen trošku jiný. Skok Jozefa Gabčíka „pod kola“ jedoucího automobilu sice vyhovuje dramatickému pojetí filmové scény, ale ve skutečnosti stál střelec (sám menšího vzrůstu) na vyvýšenině chodníku, odkud měl svůj cíl, sedící na pravé straně vedle řidiče, po celou dobu na očích. Důvod, proč jeho zbraň nakonec selhala, je dodnes předmětem spekulací. Také „záložní plán“ s bombou je mýtem. Útočníci se totiž vlivem okolností ocitli v časové tísni a odjištění bomby trvalo prostě déle, než jen odhodit kabát a tasit zbraň. Heydrichovi se nakonec onoho 27. května 1942 staly osudnými v zásadě dvě vlastní bizarní chyby. V první řadě jel sebevědomě v otevřeném voze a jako obvykle bez doprovodu. Druhou fatální chybou bylo, že dal v kritické chvíli povel vůz zastavit. Přitom podle předpisů měl Johannes Klein, jako jeho řidič a osobní stráž v jednom, tento pokyn ignorovat, aby jej nevystavoval dalšímu nebezpečí. Nestalo se. K dovršení všeho se Heydrich, nejspíš rozezlen nad „drzostí“ útočníka, ve voze ještě vztyčil a začal po Gabčíkovi pálit ze své zbraně. Zaujat střelcem nemohl tušit, že vzápětí bude zezadu následovat exploze Kubišovy bomby, která pro něj bude mít fatální následky. Jako absurdní komedii můžeme vnímat i chování samotného Kleina, který nechal svého chráněnce doslova napospas osudu a pustil se do pronásledování z místa činu utíkajícího Gabčíka. Dokonce se pokoušel na prchajícího vystřelit, než zjistil, že je jeho pistole nefunkční. K dovršení všeho byl při pokusu o Gabčíkovo fyzické zadržení Jozefem postřelen. Jan Kubiš, zraněný střepinami z bomby v obličeji, mezitím z místa činu zběsile ujížděl na kole.
To už se ochromený Heydrich, s již citelnou bolestí a obklopen jen snaživými lidmi, svíjel v nepojízdném voze. Až po chvíli zmatku se jedné ženě podařilo zastavit okolo jedoucí nákladní automobil, který odvezl prominentního nacistu do nedaleké nemocnice Na Bulovce. Tady lékaři zjistili rozsah jeho zranění – zlomené žebro a poškození vnitřních orgánů střepinou z karoserie. V konečném důsledku to byly nejspíš nečistoty, které se do těla dostaly se střepinou, jež v ráně způsobily infekci, které Heydrich osm dní po útoku podlehl. Co přišlo poté, se nedá nazvat jinak než regulérním, i když očekávaným nacistickým běsněním. Na dopadení pachatelů byla vypsána astronomická odměna deseti milionů korun. „V rámci odvety“ byl 19. června 1942, jako jediný předseda vlády okupované země vůbec, zastřelen Alois Eliáš (k trestu smrti byl nacisty odsouzen již v říjnu 1941). Následovaly popravy tisíců nevinných lidí a na základě vykonstruovaného obvinění byla doslova srovnána se zemí obec Lidice.
Přesto se oba atentátníky, především díky Janu Zelenkovi-Hajskému, podařilo ochránit a společně s dalšími pěti výsadkáři postupně „uklidit“ do relativního bezpečí krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Klíčovým nedostatkem tohoto úkrytu byl ovšem chybějící únikový východ. Přesto se dnes můžeme jen dohadovat, co by se stalo, kdyby… nebylo osudné a ostudné zrady Karla Čurdy, příslušníka výsadku Out Distance. Snad se v tu chvíli míra štěstí pro parašutisty jednoduše vyčerpala. Každopádně se jejich heroický boj proti víc jak stonásobné přesile stal vpravdě nesmrtelným. Čurdova výpověď bohužel rozkryla i významnou část domácího odboje, v té době už tak dost zdecimovaného. Mnozí lidé nakonec před zatčením unikli jen dobrovolnou smrtí. Na základě Čurdova udání byla vypálena i obec Ležáky. Za své „služby“ sice dostal od nacistů nemalou finanční odměnu i změnu identity a německou manželku, ale v poválečných letech jej naopak čekalo dopadení, poprava za vlastizradu a zavržení. Památkou na operaci Anthropoid jsou dodnes patrné stopy po střelbě u otvoru do krypty kostela, kterou se nacisté snažili přimět parašutisty ke kapitulaci. Místem atentátu vede od roku 1992 Prosecká radiála a samotný hrdinský čin zde připomíná neobvyklá, jakoby korodující ocelová plastika odhalená v roce 2009.
Dne 18. června 1942 svedlo v kostele české pravoslavné církve sv. Karla Boromejského v Resslově ulici v Praze nerovný boj s desateronásobnou přesilou esesáků sedm československých parašutistů. Jan Kubiš a Josef Gabčík byli mezi nimi. Foto sbírka VHÚ.
