Polárková foglarovka aneb dobrodružství v hledišti i na jevišti

Jaroslav Foglar patří, kriticky vzato, mezi autory, jejichž dílo je vnímáno sice různě, ale celkem vyhraněně. Jedni jeho romány přečetli všechny a v dospělosti jej často přehnaně, i když jen podle svých možností, až glorifikují, zatímco druzí jej možná vůbec nečetli, a přesto se na něj dívají skrze prsty se shovívavým úsměvem jako na autora přehnaně moralizujícího. Těm ostatním je pak jeho dílo jednoduše sympatické.

Také čtěte

Paleontologické dobrodružství

Recenze knihy Jaroslava Foglara Dobrodružství v Zemi nikoho

Kniha Dobrodružství v Zemi nikoho sice nepatří mezi spisovatelovy proslulé romány, zato jde o jeden z jeho nejvýpravnějších. Nejspíš i proto jsem si jej na divadelní scéně doteď jen těžko dokázal představit. Polárce se přitom jeho ztvárnění povedlo více než zdařile, jen nesmíte jako já čekat, že se před vašimi zraky bude odehrávat děj knihy úplně doslova. Například členové klubu Ontario jsou zde, oproti těm v knize, na jevišti jen tři. Nejspíš z důvodu nedostatku personálu. A protože je jich v knize pět, kvůli autorově cílené narážce na legendární Rychlé šípy, jsou tak nazváni i během představení. I když v afektu a jako „nedokvašené“.

S tím souvisí celkový ráz zpracování. Jakkoli jsou situace v předloze myšleny vážně, v podání herců divadla Polárka se jim dostává určité nadsázky, možná i mimo režijní záměr Filipa Nuckollse. Aniž by docházelo ke znevažování autora, nebo dokonce nabourávání morálního poselství, které čtenářům v předloze adresoval. Už samotný začátek představení je přitom pojat velmi netradičně. Diváci totiž sledují první půli děje usazeni na jevišti, zatímco herci využívají prostoru hlediště, vlastně jako „kulisy“ města. Mně samotnému bohužel zprvu dělala problém určitá identifikace jednotlivých postav. Ovšem to je zapříčiněno absencí jejich výraznější charakteristiky, jako je tomu například u již zmiňovaných Rychlých šípů. Ti jsou však jasně identifikovatelní právě pro svůj ikonický vzhled.

Tvůrčí svoboda dramaturgie zpracování vyvrací i můj mylný předpoklad, že si na toto vesměs tematické představení najdou cestu především čtenáři Foglarových knih. Například premiéry představení se zúčastnili i lidé, kteří samotnou, velmi epickou předlohu vůbec nečetli. A co se nevešlo na jeviště, to divákům vkusně poskytl vypravěč, jenž procítěně předčítá důležité pasáže z knihy tak, jak je napsal sám Foglar.

Asi nejočekávanější částí představení pro mě byl avizovaný závod Terasy. Ten se totiž v knize běží. Čekal jsem tedy, že dospělí zůstanou poněkud mimo a prostor dostanou především děti. Přesto se v Polárce do hry celkem překvapivě zapojilo celé hlediště s tím, že herci zde zafungovali jako organizátoři-časoměřiči a dostávali se tak do přímého kontaktu se „závodícím“ publikem, které se překvapivě téměř nehnulo z místa. 

Zde je nutné konstatovat, že právě v této části představení vynikne zkušenost souboru divadla Polárka v kontaktu s dětským divákem. Jejich nadšení pro hru totiž strhlo nejen ty nejmenší diváky, ale především(!) dospělé. Snad jako by se tito do jisté míry rozvzpomněli na nadšení z dětských her, když dnes průchod svým emocím dávají snad už jen při velkých sportovních utkáních.

Závěrem by se našly nějaké ty nedostatky. Třeba to, že Zelené vesty mají vesty kožené – hnědé (když už nemají rovnou bundy), Inka Solimanová je zde bez své party, ale zato se k sobě s Pedrem o to víc tulí. Co jsem však opravdu nepochopil, byla projekce tanků na úplný závěr představení. Jinak jde ovšem o velmi zdařilou adaptaci, která může diváky výrazně inspirovat k tomu, aby si knižní předlohu třeba i přečetli. Třeba jako dospělí a možná, že společně s dětmi.