Panoptikum zámeckých pánů

Rozhovorů je v knize celkem patnáct. Rozhovorů s patnácti „bezejmennými“ majiteli zámků. Tedy s lidmi, jejichž jména vám nejspíš moc neřeknou. Na rozdíl od těch známějších, historických zámeckých pánů, aristokratů.

Sluší se zmínit, že čistě shodou okolností vznikl v České televizi cyklus Modrá krev, jenž se snaží o jistou společenskou rehabilitaci šlechtických rodů po jejich totalitním pronásledování. Právě srovnáním knihy s výpovědí lidí v uvedeném seriálu je přitom celkem patrný rozdíl mezi tím, kdy lidi váže k zámku historická tradice, a tím, když si zámek někdo jen tak koupí.

Ve druhém případě se totiž jedná o často velmi zajímavé, v mnohém unikátní nebo i naprosto banální motivace, proč se správě mnohdy zchátralých svědků našeho kulturního dědictví věnují. Pro nezúčastněného mohou tito lidé zosobňovat jen touhu po něčem aristokratickém, a dokonce vyvolávat nenávist. Skutečné pozadí nabytí zámku však může být mnohem prozaičtější a věcné.

Bez nadsázky by se dalo říct, že oproti klasickým zámeckým pánům z aristokratických rodin, kteří jsou „vázáni“ a možná i zatíženi historickými vazbami k restituovaným budovám svých rodových sídel, jsou správa zámků v rukou „obyčejných“ lidí a jejich plány s nimi natolik individuální, že prakticky není možné jednoduše nebo ve zkratce definovat „důvod“. Proč taky…?

Je znát, že ke koupi zámku, pokud nejde vyloženě o výstředního milionáře, lidi vesměs motivuje určité vnitřní pnutí. Duch místa, ale svým způsobem i uvolněné myšlení, kdy před sebe lidé překážky nekladou, ale snaží se je v rámci svých možností postupně překonávat. I jejich cesta k zámkům byla často velmi komplikovaná, především kvůli složitým původním vlastnickým vztahům nebo byrokratickým potížím.

Na jednom se pak s „kolegy“ aristokraty nepřímo shodují. Totiž že vlastnit a spravovat zámek není lehké a člověk, který tak činí, musí být tak trošku „blázen“. Ale říkejme tomu spíš odhodlání. Situace je o to těžší, pokud tak novodobí zámečtí pánové činí často bez větších finančních rezerv.

Dost zásadní složkou knihy je její fotografická stránka. Nedá se totiž odhadnout, nakolik aranžované fotografie vypovídají o skutečném stylu života postav na snímku a nakolik jde o tvůrčí záměr jejich autorky Kateřiny Sýsové. Názor si musí čtenář udělat sám.

Byl jsem upřímně překvapen, kolik takových „neurozených“ majitelů zámků u nás je, a myslím, že kniha jejich aktuální počet ani zdaleka nevyčerpala. Věnuje se totiž jen českým stavbám, kdy nejvýchodněji položeným uváděným zámkem je Úsobí u Jihlavy. Také mi přijde škoda, že v knize není zastoupen například Robert Kodym, jehož pohled jakožto monarchisticky smýšlejícího rockera by mě opravdu zajímal. Třeba příště.