Odpovědět je slušnost
Jeden můj kamarád sháněl garáž na pronájem a stěžoval si: „Napsal jsem ráno chlápkovi na Messenger, že mám zájem o jeho garáž, že ji beru. Byl jsem mezi prvními. Od té chvíle jsem od něj neobdržel žádnou odpověď,“ posteskl si. „Až odpoledne mi napsal, že je garáž již pronajatá,“ pokračoval. „Kdyby napsal třeba ‚JE VÍCE ZÁJEMCŮ‘ nebo se jen vyjádřil prostým ‚NE‘,“ dále se rozčiloval. Zmínil i to, že někteří lidé zcela přestanou komunikovat a už mu nikdy neodpoví.
Stalo se vám někdy něco podobného? Mně ano. Zároveň se ale musím přiznat, že i já jsem na některé e-maily a textové zprávy neodpověděl. Už se to snažím nedělat, i když s tím stále bojuji. Je to současný nešvar a komunikace přes sociální sítě tomu nahrává. Vytrácí se slušnost odpovědět. Nedokážu si představit situaci, kdy bych se s někým bavil z očí do očí, on by se mě zeptal třeba na to, jak se mám, a já bych se odmlčel a už na něj nikdy nepromluvil. Zřejmě bych brzy dostal ránu pěstí.
Kdo má ale právo dnešní nezdvořilou komunikaci soudit?
V tomto případě platí oblíbené rčení:
Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem.
Mám jednu klientku, která mi pokaždé, když jí zavolám, odpoví SMS zprávou ve znění: „Teď nemůžu mluvit.“ Nikdy nezavolá zpět. Slušnost odpovědět vyřešila tímto způsobem. Fajn, asi s tím nic nenadělám, byť se musím smířit s tím, že takto s ní nikdy nevyřeším, co potřebuji. Jedno jsem udělal, odpověděl jsem jí otázkou.
A kdy můžete mluvit?
(Editorial zveřejněn v magazínu KULT 11/2021)
