Nový Jurský svět pošlapává vizi Stevena Spielberga

Ve  své době revoluční počítačová animace skvěle doplňovala reálné animatronické modely. Dinosauři však současně byli ve filmu použiti velmi střídmě a nepůsobili jako monstra, ale jako reální tvorové. Herecké výkony Sama Neilla, Laury Dernové, Jeffa Goldbluma a Richarda Attenborougha dělají z Jurského parku nezapomenutelný zážitek plný ikonických scén. Žádné z pokračování se nedokázalo původnímu filmu vyrovnat. Každé se snažilo vsadit na více akce a více druhů dinosaurů a nová trilogie Jurský svět, kterou v roce 2015 započal režisér Colin Trevorrow, se soustředila spíše na trikovou podívanou než na koherentní a smysluplné vyprávění. Jak tedy dopadl poslední snímek z této série, Jurský svět: Nadvláda? Znamená návrat původní herecké sestavy i návrat ke kořenům? Hned na začátku je třeba říct, že film známé tváře zneužívá a snaží se těžit z laciné nostalgie.

Bohužel, Jurský svět: Nadvláda promrhal svůj potenciál. Úvod filmu naznačuje, že se děj bude věnovat především vlivu dinosaurů na společnost a na ekosystém naší planety. Záběry dinosaurů, kteří putují africkou savanou společně se slony, patří k nejlepším okamžikům celého snímku. Vše se však stočí zcela jiným směrem a hlavní zápletka se pak vůbec netýká dinosaurů, ale únosu lidského klonu a obřích zmutovaných kobylek, které jako by sem přilétly z nějakého béčkového filmu.

Děj je značně zmatený a nepřehledný. Ve filmu se rozehrává několik navzájem nesouvisejících narativních linií, skáče se od Texasu přes Maltu až do Itálie. Colin Trevorrow nabízí akci za akcí, atrakci za atrakcí a nutí diváka vypnout mozek. Dimetrodoni v  jantarových dolech, velociraptoři pronásledující motocykl, ilegální zápasy dinosaurů, opeřený dinosaurus plující pod ledem. To všechno jsou velmi efektní scény, které však zároveň působí poněkud připitoměle a brzy se jich člověk přesytí. Celkově je tedy Jurský svět: Nadvláda velkým zklamáním, na které se brzy zapomene. Současný Hollywood vsází především na osvědčené značky a na nostalgii po filmech z osmdesátých a devadesátých let. Tyto sequely a rebooty ovšem málokdy dosahují kvalit původních filmů. Je otázka, kdy tento trend skončí a zda se někdy zase dočkáme vlny originálních blockbusterů, které nebudou jen přehlídkou triků, ale přinutí nás i k zamyšlení.