Nepříliš mocné Prsteny moci

Prsteny moci poutaly pozornost už od svého ohlášení. Amazon získal práva na jeden z nejmilovanějších vesmírů světové literatury i filmu a svůj příběh zasadil do období, o němž toho od jeho autora – milióny příznivců zbožňovaného profesora Johna R. R. Tolkiena, za jehož největšího fanouška se prohlašují i Stephen King a George R. R. Martin – není mnoho známo. S rozpočtem 465 miliónů amerických dolarů o 184 miliónů překonal oslavovanou filmovou trilogii Pán prstenů, jež získala 17 Oscarů. Počáteční internetové půtky o to, zda mohou mít elfové tmavší pleť a trpaslice postrádat vousy, o kvalitách budoucího produktu nic nevypovídaly. Pak však přišel samotný seriál a s ním pádnější argumenty.

V Prstenech moci sledujeme řadu dějových linek s tu výraznějšími, tu matnějšími protagonisty. Jsou tu legendární hrdinové jako Galadriel a Elrond, velekrál Gil-galad, kovářský arcimistr Celebrimbor či trpasličí princ Durin IV., stejně jako předchůdkyně hobitů Nori, prostý chlapec z jižních zemí Theo a řadový strážný elf Arondir. Úvodní dva díly nás především seznamují s protagonisty a nechávají žasnout nad bohatou výpravou. Jenže divák čeká, že se brzy začne něco dít a ono se nic moc neděje.

Také čtěte

Setkání Země se Středozemí

Nová kniha znalce Tolkienova díla Johna Gartha zkoumá místa, která inspirovala autora Pána prstenů k vytvoření smyšlených končin a dalších motivů jeho Středozemě.

S přibývajícími epizodami se ukazuje, že je nový seriál spíše než scenáristicky vybroušený drahokam jen slepenec několika povedených scén a spousty hlušiny mezi nimi. Obrovskou slabinou vyprávění je tempo, jež chvílemi uspává, jindy skáče jako poblázněný Glum nad lávou uvnitř Orodruiny. Chabé vypravěčské schopnosti autorů – v čele s nepříliš zkušenými Patrickem McKayem a Johnem D. Paynem – zamrzí o to víc, že z Prstenů moci čiší ohromný potenciál. Prostředky do něj vložené jsou patrné především na vizuální stránce, spousta výjevů by ohromovala i jako statické obrazy. Stejně tak hudba Beara McCrearyho ční vysoko nad seriálový standard. Mnozí z herců dokazují, že sice postrádají slovutná jména, ale svému řemeslu rozumí. Bohužel svůj talent často propůjčují mdlým scénám a špatně napsaným charakterům. Podle mého názoru je to nejvíce patrné na Galadriel ztvárněné velšskou herečkou Morfydd Clark. Nejmocnější a nejproslulejší z elfek, jež je v seriálu hlavní postavou, je chvílemi rozvážná, pak zasmušilá, jindy rozdává životní moudra či se mění v zaslepenou fanatičku. Jakkoliv se scenáristé snaží její nekonzistentní chování zdůvodnit ztrátou milovaného bratra Finroda Felagunda, divák tuto berličku, stejně jako mnohé další, snadno prohlédne.

Paradoxně se více povedli ti „druzí až třetí vzadu“. Trpaslíkům vládne láskyplně se špičkující duo Durin a Disa, kteří nejednou zastíní i samotného Elronda. Také skřeti, byť jim chybí výraznější protagonista, se ukazují být více než obvyklým kanónenfutrem pro mocné meče, sekery či luky neohrožených reků. První setkání s příslušníkem jejich druhu má až hororovou atmosféru a nebohá matka se synem zažijí spoustu děsu, než se nepřítele stvořeného k službě zlu zbaví. Obdobně zajímavé je nazření na dění ve Středozemi ze skřetího pohledu. Mohou snad za to, že jsou tvory temnoty a jiní, dle vlastního mínění spravedlivější, je bez milosti vybíjejí?

Jakmile však přijde čas na bitvu, ze skřetů se opět stává víceméně neschopná sebranka. Ostatně právě bitevní scéna, natažená skoro do celého jednoho dílu, zdůrazňuje bezzubost seriálu v porovnání s dvacet let (!) starou trilogií. Tam, kde jsme s otevřenými ústy hleděli na masové výjevy z boje, dostáváme dnes až patetický souboj desítek vojáků o jednu vesnici – jakkoliv je prezentován skoro jako druhý Slavkov. I tak vám ale bude vrtat hlavou, jak se všichni ti obrnění jezdci se svými koňmi vešli na trojici nevelkých plavidel, která je k místu bitvy dopravila. Vše je korunováno scénou, v níž asi dva tucty drnohryzů nadšeně prohlásí chlapíka, jehož nikdy dříve nepotkali, svým králem a vládcem tzv. Jižních krajin.

Také čtěte

Pán prstenů v karetním provedení

Karetní hra Pán prstenů vývojáře Natea Frenche je na českém trh již dvanáct let. Získala si řadu...

Ani uspěchané finále, jež přinese dlouho očekávaný zvrat a spojí více linek vyprávění a zodpoví více otázek, než právem skeptický divák očekával, nezachrání celkový dojem z Prstenů moci. Nenaplněný potenciál a vetchý scénář často hrající na efekt by nezachránilo ani třikrát více peněz. Zmařená příležitost bude ještě více mrzet veškeré příznivce Tolkienova díla. To kanonické od pana profesora je nejednou upozaděno, naopak vlastní nápady scenáristů seriálu dostávají až příliš prostoru, jakkoli jsou pitomé (elfy zachrání kov). Některé opomenuté skutečnosti z Tolkienova díla (jež se Amazon zavázal dodržovat) jsou na poslední chvíli třeba jednou větou nacpané do vyprávění (přímo se nabízí krásný anglický výraz „shoehorning“), aby se tolkienamilovný zlobr nažral a trpaslíci z Amazonu zůstali celí (ano, myslím teď Galadrielina manžela). Dohled Simona Tolkiena – vnuka J. R. R. T. a syna Christophera, jenž spravování otcova díla zasvětil většinu z devadesáti pěti let svého života – tak působí jako fraška k uklidnění dotírajících fandů.

Navzdory výtkám kritiků i fanoušků může Amazon považovat svůj projekt za úspěšný. Jen v prvních dnech zhlédlo počáteční díly seriálu kolem dvaceti pěti milionů diváků z celého světa a zájem o něj, ať už provázený jakýmikoliv ohlasy, nepolevoval. Není tedy s podivem, že již začala produkce druhé řady. Pokud se tvůrci seriálu poučí ze svých chyb, čeká nás možná jeden z nejúžasnějších seriálových zážitků. Spoustu ingrediencí – nádherný vizuál, schopné herce, vynikající hudbu, geniální prostředí – již mají k dispozici.

Teď ještě potřebují vytvořit příběh, který jich bude hoden. Jinak nás čeká další politováníhodná promrhaná příležitost skrytá za pozlátko postrádající víc než jen ducha své mimořádné předlohy.