Někdo klepe na dveře. Otevřete?

Rodák z indického Puduččéri M. Night Shyamalan už dokázal strhnout davy (Šestý smysl, Znamení), nadchnout filmové naratology (Rozpolcený, Skleněný) i selhat s  obřím rozpočtem v  zádech (Poslední vládce větru, Po zániku Země). A ačkoli jeho díla netáhnou tolik pozornosti jako v počátcích jeho pozoruhodné kariéry, nadále platí za jednoho z nejzajímavějších autorů žánrového filmu 21. století. Jeho neustálé vztahování se k  legendě Alfreda Hitchcocka, pregnantně vyjadřované vlastními více či méně zajímavými camey, může pozorného diváka dráždit v dobrém i horším slova smyslu. S  klasikem audiovizuálního napětí toho má společného každopádně dost. Také jeho příběhy často stojí na jednoduché, ale maximálně funkční premise. Ať už jejich protagonisté hovoří s  mrtvými lidmi, po milionech podléhají smrtící epidemii nebo absorbují dvacítku různých osob, bývá podnětné sledovat, jak se s  tím oni i jejich stvořitel vyrovnají.

Ani Shyamalanův patnáctý celovečerní film není v tomto směru výjimkou. Dva milující otcové a jejich adoptovaná dcera totiž stojí před rozhodnutím, zda dokážou ze svého středu někoho obětovat za cenu ničeho menšího než záchrany civilizace. Hraje si s nimi nějaká náboženská sekta? Mají co do činění s homofobní partou bojovníků za „tradiční rodinu“? Mohou se jeden na druhého spolehnout skutečně bezvýhradně? To všechno jsou na omezeném časoprostoru pokládané otázky, jejichž (ne)zodpovězení nechá chladným málokoho. Někdo klepe na dveře přitom není komplikovaným diváckým zážitkem. Dokonce by se dalo říct, že slavný Ind jde svému publiku vstříc ochotněji, než tomu u něj bývá v  posledních letech zvykem. Opět dokazuje, jak schopný je ve vytváření významotvorné předkamerové reality a co všechno dokáže sdělit jen prostřednictvím práce s hloubkou ostrosti. Zároveň však tentokrát nabízí žánrovou historku, která má co dělat, aby obhájila svou zhruba stominutovou stopáž. Čekání na nějaký tradiční „shyamalanovský“ zvrat je chvílemi docela úmorné a informačně ploché retrospektivní sekvence děj povětšinou pouze ředí.

Rozporuplně přijatý Čas před dvěma lety část publika iritoval nezvyklým dramaturgickým rozpětím a narativním neukotvením. Opakované zhlédnutí mu však v očích některých diváků (autora těchto řádků nevyjímaje) propůjčilo rozměr jednoho z  vrcholných Shyamalanových děl. Potenciál Někdo klepe na dveře se v tomto směru zdá mnohem omezenější.