Na Nilu se divák baví

Smrt na Nilu je už druhou Branaghovou adaptací klasického románu Agathy Christie s  neméně slavným Herculem Poirotem v  pozici geniálního vyšetřovatele. Vražda v Orient expresu z  roku 2017 zklamala především tu část publika, která se těšila, jak moc se snímek od své předlohy (navíc už několikrát zfilmované) vzdálí. Výsledkem totiž byl autorský přístup, který se dá označit slovíčkem pietní. Jinými slovy, byla to trochu nuda.

Ani Smrt na Nilu není prvním pokusem o převedení této látky na plátna kin. A Branagh je znovu literárnímu předobrazu věrný. Přesto to tentokrát dopadlo o poznání lépe. Letos dvaašedesátiletý rodák ze Severního Irska proslul především svými adaptacemi shakespearovských dramat, přičemž hlavně čtyřhodinový Hamlet dodnes umí vzít dech svou opulentností. Na hraně i za hranou manýry se pohybuje i Smrt na Nilu, ale světe div se, funguje to.

Jeden ze základních stavebních kamenů světové detektivky ve svém nejnovějším provedení sice rezignuje na moment překvapení, souhra všech jeho ostatních složek na to však dokáže dát zapomenout. Jinými slovy, letos je to zábava. Jen je těžké určit, do jaké míry se tak děje vlivem výrazně nižších očekávání než před pěti lety.