Na hříšnou ves Piargy se řítí apokalypsa

Na jaře roku 1939 se biskup v Banské Bystrici dozvídá, že se v obci Piargy, kterou před pár dny zasypala lavina, měl narodit Antikrist. Jedinou přeživší celé katastrofy je mladá Johanka a jen ta ví, co se skutečně v hříšné vesnici stalo. Postupně se tak před námi odkrývá temný příběh o domácím násilí, vraždě a znásilnění…

Hlavní hrdinkou snímku je mladá Juliša, která se provdala do rodiny bohatého sedláka Roháče. Již od prvních dní na ni její chlípný tchán doráží a bezmocná Juliša se nemá na koho obrátit. Jeho nestydaté chování se stále stupňuje, a nakonec je Juliša starým Roháčem znásilněna. Vina však padá na ni a každý chce její neštěstí využít jen pro svůj vlastní prospěch.

Ve filmu Piargy nabývá zlo mnoha podob. Pověrčiví vesničani očekávají příchod Antikrista, zatímco pokrokoví kněží ve městě sledují se zalíbením šiky pochodujících fašistů. Pro Julišu je však tím skutečným a bezprostředním nebezpečím především despotický Roháč. Ten je zhmotněním nejtvrdšího patriarchátu, ve kterém ženy musí poslouchat své muže a nemají žádná práva. A právě tomuto tématu věnuje snímek nejvíce pozornosti. 

Ivo Trajkov se však nevyžívá v explicitním zobrazování násilí. Postupně buduje tísnivou atmosféru, často pracuje jen s náznaky, přesto však na diváky čeká několik velmi drsných scén. A přestože zde zlo nabývá až příliš reálné podoby, má ve filmu místo i nadpřirozeno a fantaskní snové scény. Dá se tedy říci, že snímek Piargy má mnohem blíže k hororu než k typickému historickému dramatu, podobně jako měl například český film Je třeba zabít Sekala blízko k westernu.

Atmosféru snímku také dotváří vynikající černobílá kamera. Ve filmu se často objevují velmi detailní záběry na obličeje postav a další neobvykle komponované scény. Touto důkladnou prací s černobílým obrazem se pak Piargy podobají i jinému oceňovanému slovenskému snímku, a sice filmu Služebníci z roku 2020.

Přestože je film Piargy adaptací novely Františka Švantnera z roku 1942, vypráví o tématech, která jsou bohužel aktuální i v dnešní době. O to více zamrzí, že se do našich kin dostává s takovým odstupem, naštěstí však bez dabingu a v originálním znění.