Kapucínská hrobka

Kapucínská hrobka umístěná v suterénu pod kostelem je zřejmě nejznámější a nejnavštěvovanější částí kláštera. Vznikla s výstavbou kostela v polovině 17. století a v roce 1739 byla Mořicem Grimmem rozšířena úpravou sklepních prostor domů, které na místě kláštera původně stály. Svědčí o tom i několik rozdílných výškových úrovní podlah spojených schodišti. Původní pohřební krypta se nacházela přímo pod hlavním oltářem a vstupovalo se do ní úzkým příkrým schodištěm. Zde byli ukládáni především zemřelí příslušníci řádu.

Pohřební rituál odpovídal prostému životnímu stylu kapucínů. Tělo oděné do kutny s kápí bylo přineseno v dřevěné rakvi s vysouvacím dnem a volně položeno na hliněnou zem. Ruce svírající růženec byly zkříženy na prsou a hlava podložena dvěma cihlami. Vhodnou geologickou skladbou půdy a důmyslným systémem větracích otvorů a průduchů nedošlo k rozkladu tkání, ale naopak k jejich mumifikaci. V suchém a dobře větraném prostředí docházelo k pozvolnému vysoušení těl při zachování původní fyziognomie zemřelého. Po rozšíření hrobky byli v těchto prostorách pohřbíváni i příznivci kostela, donátoři a osobnosti spjaté s klášterem. Většina z nich však byla pohřbena v rakvích.

Mezi nejznámější osobnosti patří stavitelé otec a syn Grimmové; manželka Mořice Grimma Voršila; Jan Vilém hrabě ze Zinsendorfu – generál a velitel špilberské pevnosti; Isabela hraběnka ze Zinsendorfu; Eleonora Kataliánská, rozená Mansfeldová; hrabě z Vrbna, doktor medicíny František Preisler; ale i kominický mistr a cechmistr Jiří Barnabáš Orelli nebo kupec Martin Löw či prostá žena Josefa Holzerová. Nejznámější osobností této hrobky je však bezesporu baron František Trenck, velitel pandurů, odsouzený za své násilnické činy k doživotnímu žaláři na Špilberku. Zemřel ve svých osmatřiceti letech a jeho tělo bylo uloženo v cínové rakvi s proskleným víkem do samostatné místnosti kapucínské hrobky.

V kapucínské kryptě bylo pohřbeno celkem 205 zemřelých, z toho 153 mnichů a 52 šlechticů. Pohřbívání probíhalo až do roku 1784, kdy bylo výnosem císaře Josefa II. ukládání zemřelých v hrobkách z hygienických důvodů zakázáno. Vstup do krypty byl zazděn a zaslepeno bylo i několik větracích otvorů. Přesto se téměř po čtyřiceti letech, kdy byla hrobka znovu otevřena, množství těl v mumifikované podobě dochovalo. Ojedinělost způsobu pohřbívání vedla v roce 1925 k úpravě hrobky a k jejímu zpřístupnění veřejnosti. Do dnešních dnů se však dochovalo pouze 24 těl, která tvoří hlavní část neobvyklé expozice.