Kalná Bobří řeka

Přiznám se, že jako chlapec jsem ze Strachu nad Bobří řekou moc neměl. Něco jiného je chvilkové napětí při obavách z výsledku hry nebo tajemná zápletka v románu, a něco jiného je žít v reálném nebezpečí. Tatam je doba, kdy byly Hochům největším problémem vrtochy Zelené příšery na letním táboře či posměšky Přístavních povalečů doma.

Příběh je tentokrát zasazen do reálně tragické doby nacistické okupace. Je to vlastně jediná Foglarova kniha, která je tak jasně časově vymezená. Přestože autor onoho všeobecného původce teroru – Nepřítele – sám nikdy přímo neoznačí. Na rozdíl od ilustrátora tohoto vydání.

I styl vyprávění je oproti přechozí knize odlišný. Zatímco Hochy psal mladý, začínající literát a vychovatel jako možná až příliš idealistickou představu o upřímném a bratrském životě v oddíle, Strach už napsal renomovaný, i když stárnoucí spisovatel s bohatými zkušenostmi s oddílovou činností.

Bohužel do určité míry i frustrovaný nemožností publikovat. Román totiž vznikal v polovině osmdesátých let minulého století, kdy byl Jaroslav Foglar na seznamu zakázaných autorů. Strach mohl proto prvně vyjít, podobně jako Hoši na pokračování, jenže v tomto případě „poloilegálně“, v časopise Naše rodina.

Děj Strachu volně navazuje na předchozí příběh s tím, že nyní jsou Rikitanovi chlapci v podstatě již na prahu dospělosti a k některým, třeba i velmi nebezpečným krokům už souhlas svého vedoucího jednoduše nepotřebují. Dokonce nastává chvíle, kdy i sám Rikitan využívá jejich pomoc.

V protikladu k  tomu se ilustrace od TICHO762 pohybují někde mezi obrázky z knížek pro děti a rádoby dobrodružnými momentkami na hranici parodie a nesourodosti. Jednou jsou na kresbách vyloženě malí kluci (i poměrem vzrůstu k dospělým), jindy zase dospívající mladíci. Co pak ilustrátorovi „fakt nejde“, jsou obličeje postav. To, že Rikitanem má být sám Jaroslav Foglar, pochopíme jen z jediného obrázku, když je postava otočena bokem a my ji vidíme z profilu. Možná je to účel. Ale skoro stojí za úvahu, zda by zpochybňované ilustrace Ester Kuchynkové nebyly u Hochů přece jen o stupeň lepší. Stylizačně.

Ale zpátky k textu. Naštěstí pro mladého čtenáře také tentokrát Hoši loví bobříky, ačkoli ti noví postrádají údernost první řady. Vydají se i na tábor, třebaže pod hrozbou odhalení a trestu. A pokud čtenáři, podobně jako sami románoví hrdinové, překonají všudypřítomnou tíseň, možná objeví román s propracovaným a napínavým dějem, který jim přibližuje praktický dopad uvědomění si vlastní individuality a zodpovědnosti, tak jak jsme u Foglarových románů zvyklí.