Joker je mrtev! Folie à Deux jako nefunkční muzikálový experiment

Specifikem druhého dílu je částečné zakomponování žánru muzikálu. Nápad je to divoký a poněkud sebevědomý. U ikonického filmu Chicago z roku 2022 to Robu Marshallovi jednoznačně vyšlo na jedničku s hvězdičkou. Prvním problémem Jokera 2 je, že diváky tvůrci na muzikálový žánr dopředu nepřipravili. Druhým úskalím je absolutní nepochopení žánru jako takového, kdy hudba Hildura Guðnadóttira neposouvá příběh ani trochu vpřed. Naopak zařezává do vyprávění dlouhé pauzy, což činí sledování značně frustrující.

Neúspešný komik Arthur Fleck (alias Joker) je uvězněný v Arkhamské státní nemocnici za šest vražd, přičemž jednu z nich spáchal v přímém přenosu talkshow zastřelením moderátora Murraye Franklina. Zdá se, že pro vyhublého chlapíka je pobyt ve vězení značné utrpení. Najde tam však lásku svého života – spoluvězněnou dívku Harley Quinn. Také detailně prozkoumáváme Arthurovo soudní líčení a vynesení verdiktu poroty. Ke konci zjišťujeme, že ho Harley tak trochu tahala za jeho červený klaunský nos, protože není tou, za kterou se celou dobu vydávala. Navíc se zamilovala spíše do postavy Jokera než do Arturovy křehké duše. Vše vrcholí jak jinak než epicky. Pro hlavní mužskou postavu nečekaně fatálně.

To, že se umí Joaquin Phoenix vtělit jak do psychopaticky vyšinutého Jokera, tak zlomeného a traumatizovaného Arthura, víme už od premiéry jedničky. Drží si tak nastavenou laťku, avšak přidává zpěv, který za uši nechytne zrovna příjemně. Lady Gaga coby Harley Quinn už přidává libozvučnější výkon. Po herecké stránce však není nakažení šílenstvím vůbec uvěřitelné. Téměř nesnesitelné je pro diváka sledovat jejich roztřesené zobrazení intimního aktu lásky. 

Také čtěte

Helga Guren v oceňovaném a téměř terapeutickém snímku Až na věky zobrazuje nesnadnost úniku z generačního traumatu

Do kin byl právě uveden film norské režisérky Lilji Ingolfsdottir, který si z letošního...

Mrzí mě, že Joker: Folie à Deux nerozvíjí potenciál svého geniálního předchůdce. Pořád dokola opakuje už dávno stokrát řečené. Zpívá prázdné fáze a tlachy. Kdyby stopáž zkrátili o polovinu, vůbec by to nevadilo. Nejen animovaný úvod vyvolává trapné rozpaky. Vlastně po celý snímek vyvstává otázka: „Co to sakra je?!“ Jediným důvodem, proč jít do kina právě na pokračování Phillipsova Jokera, zůstává precizní kamera Lawrence Shera. Doporučuji před usednutím do sedaček nemít žádná větší očekávání, abyste předešli smutným vzlykům z hořkého zklamání.