Jenom Jezerní kotlina

Už z prvních řádků románu Zkáza Jezerní kotliny je znát, že se Petr Hugo Šlik hodně (leč marně) snaží dosáhnout úrovně velkého vypravěče líčením „tajuplné“ večerní atmosféry jednoho z posledních prázdninových dnů ve Spálených Mlýnech. Přitom ale neopomene přitom zmínit, že pro dospělé se koncem prázdnin mnoho nemění. A bude hůř…

"Dějuplný" začátek příběhu je navíc protknut detaily hraničícími až s parodií. Například prostřednictvím rozpravy Pavla s jeho matkou se dozvíme, v kolik se ráno budí a že ráda luští křížovky. Zkrátka naprosto nepodstatná vata, jejíž účel je možná ukázat vztah mezi postavami, ale v konečném důsledku neřekne k příběhu skoro nic. Co teprve rádoby tělovýchovný moment, když si Pavel při chmurné vzpomínce na tragický skon svého slavného otce k pravidelnému rannímu cvičení „raději přidá ještě sadu kliků a sklapovaček“.

Přirozenost, uvěřitelnost i mnohými tolik zlehčovaný morální přesah Foglarových knih jsou nahrazeny Šlikovým vyprávěním bez výraznější hloubky či dramatičnosti. Jako by autor ve zkratkách čtenáři spíš jen připomínal původní román. Navíc nepřesně. Ludva (u Šlika Ludvík) totiž „kotlinu“ navštěvoval už dlouho před tím, než se Pavel vůbec přistěhoval. Podle Šlika ji přitom našli spolu. A dál si „vede“ vlastní příběh.

Proč ale zažíváme jakési dějové déjà vu, když se má Pavel opět střetnout s Lojzou Rezkem, to jsem opravdu nepochopil. Jestli tím chtěl autor vzdát hold Foglarově originalitě? Každopádně tentokrát scéna nekončí Pavlovým triumfem, ale spíš bizarním seznámením se s nově příchozím – dospělým.

Prostě, zatímco Jaroslav Foglar se soustředil především na pocity a vztahy mezi mládeží, s jinou autorskou licencí vstupuje na scénu – na Foglarův svět až příliš výrazně – prvek dospělých. Doutníky kouřící mecenáš školy s mafiánskými praktikami a v nablýskaném autě nebo nový učitel tělocviku, jenž si nechává říkat Kipling. Ten navíc Pavla okamžitě uhrane natolik, že se společně s Ludvíkem a dvěma děvčaty stanou okamžitě členy jeho turistického oddílu. Vlastně především proto, aby podpořili nového a neznámého učitele, k němuž mají ostatní žáci ve Spálených Mlýnech (zatím) vesměs nedůvěru.

Na to, že je kniha nakladatelem označena „Ze světa Jaroslava Foglara“, zde krom hlavních postav „z Foglara“ opravdu už nic není. Oba chlapci se dokonce cítí být „mnohem dospělejší, než byli na konci léta“. Přitom zlatým rysem Foglarových knih je právě ona oslava chlapectví. Největšími Šlikovými „perlami“ jsou ovšem KRAPOZA (verze Foglarovy legendární KáPéZetky) a „blikající zářivky“ v Ludvíkově pokoji.

Ale teď vážně… Pokud ponechám motiv Jezerní kotliny (třeba s chatou) jako opuštěného území za městem a jeho další „osudy“ a odmyslím si příběh Pavla s Ludvou a jeho Zavřenou knihou, mohla by to být i celkem zajímavá morálně ekologická knížka. Obyčejný příběh, kdy se děti jen podílejí „na ději“ s těmi dobrými dospělými a bojují s nimi proti těm zlým – zase dospělým. Jenže takhle je to spíš hodně nepodařený hybrid.