Jeden Život pro samouky stačí

Když Jitka Rudolfová v roce 2009 debutovala Zoufalci, zasloužila si, aby se hovořilo o slibném talentu. Snímek sice příliš nevybočoval z té linie domácí kinematografie, pro kterou se vžilo značení „chcípácký film“, pejorativně odkazující na dominantní povahové rysy většiny protagonistů, především technicky však byl zvládnutý více než dobře. Následující Rozkoš měla umělecké ambice přece jen vyšší, ale divácké ohlasy nebyly z nejnadšenějších. Vydat se posléze do relativního bezpečí pohádky mohlo vypadat jako sázka na jistotu, ovšem Rudolfové se na žánrem vykolíkovaném prostoru podařilo přijít s nápady, jež Hodinářova učně posouvají o kus před většinu konkurence. Teprve v případě Života pro samouky se dá hovořit o stagnaci a možná i určité rezignaci.

Čtyřicátnici Kláře se už delší dobu rozpadá manželství a v den, kdy by měla oslavit patnácté výročí svatby, to dojde i jí. Do toho řeší pubertální chování starší ze svých dcer a výstřelky své excentrické matky. Tak jednoduché to na začátku Života pro samouky je – a tak jednoduché to i zůstane.

Také čtěte

Co přinesou kina v máji?

Květen přináší první skutečně teplé jarní dny a s nimi romanticky rozkvetlé stromy a trápení pro...

Jestli si čeští diváci na něco nemohou stěžovat, je to nedostatek nových vztahových komedií. To samozřejmě nemusí znamenat, že rozhodnutí Rudolfové natočit podle prodávaného ženského románu další a bez snahy o tematický přesah lze automaticky odsoudit jako kalkul. Život pro samouky se na rozdíl od řady podobně zaměřených snímků obejde bez špatně skrývaného šovinismu, buranské lascivnosti i podbízivé anekdotičnosti. Jenže i to je (a mělo by být) málo.

Klára ve zdařilém podání režisérčiny dvorní herečky Jany Plodkové je postavou, se kterou by se část publika měla bez potíží identifikovat (odpustí-li si dumání nad tím, jak se právě ona mohla stát součástí redakce lifestylového časopisu). Její nápadníci se rekrutují z řad narcisů, slabochů, exotů a psychicky narušených tatínků, ale žánrovému účelu slouží bez většího zaváhání. K podobné přezíravosti vybízejí i karikatury školníka nebo ezoteričky-utěšitelky, přičemž žádná z nich není vyloženě urážlivá.

To ostatně platí i pro Život pro samouky jako takový. V multiplexech lidé vypínají kritické myšlení u mnohem horších filmů s podobně střízlivými ambicemi. Přesto by byla škoda, kdyby Jitka Rudolfová u tvorby chytřejších a lépe natočených variací na Ženy v pokušení zůstala.