Jak se stát mílařem aneb Vyprávění účastníka
O tom, že urazit tisíc mil vlastními silami v podstatě naráz, jen s přestávkami na odpočinek, občerstvení či spánek, je náročné, asi nikdo nepochybuje. Pro někoho je to dobrodružství, pro někoho utrpení, pro někoho splněný sen, pro někoho životní výzva, pro někoho…
To, že se šéfredaktor magazínu KULT* Radek Holík vydal prostřednictvím výzvy 1000 MILES Adventure na cestu napříč bývalým Československem, jsme informovali nejen na stránkách magazínu, ale i na našem webu. Stejně jako o úspěšném završení jeho cesty – dvacetidenní dovolené.
Poslední červencový víkend proběhla v přírodním prostranství bývalého kamenolomu v Brně-Králově Poli krátká komorní beseda, kde se pan Holík se zúčastněnými podělil o své zkušenosti a zážitky z náročné cesty. A především o důvody, které jej k tak odvážnému podniku motivovaly.
Na pozadí jeho rozhodnutí stál totiž kamarád Richard Štěpánek, jenž závod sám absolvoval po nehodě jen s jednou rukou. Jeho výkon dovedl pana Holíka k přesvědčení, že pokud to dokáže někdo takto znevýhodněný, není důvod, aby se závodu také nezúčastnil. Přitom, jak sám na úvod besedy uvedl, na kole neseděl více jak rok a na tom novém, které získal krátce před závodem, ujel pár dní před startem jen něco přes dvě stě kilometrů. A to v podstatě na zkoušku, zda zvládne naráz zdolat větší vzdálenost.
Dlužno dodat, že závod 1000 miles Adventure je, podobně jako další fyzicky náročné aktivity, například dálkové běhy či pochody, záležitostí především mentální připravenosti účastníků a účastnic. Tedy alespoň v případě těch, kteří se na start postaví poprvé a v podstatě neví, do čeho jdou. Je nutné zdůraznit, že každá podobná vytrvalostně náročná aktivita má svá specifika. Nehledě na přízeň (přílišné horko) či nepřízeň (zima, déšť) počasí nebo na náhlé zdravotní neduhy.
V neděli odpoledne se proto šéfredaktor KULTu rozvyprávěl o tom, co se mu na jeho cestě přihodilo – dobrého i zlého –, ale především, že všude žijí lidé, kteří rádi pomůžou. Není tedy zapotřebí podobnou cestu nutně plánovat doslova jako konzervu, s tím, že všechno mám a všechno zvládnu sám/sama, ale spíš pružně reagovat na vzniklé situace. S mnohým totiž často rádi pomůžou lidé, které na trase potkáte.
Stejné plánování se týká i stanovení denní porce kilometrů. Podle pana Holíka se totiž často stává, že lidé přecení své síly, nastaví si laťku příliš vysoko a frustrováni případným neúspěchem – například že nezdolali „předepsanou“ denní dávku kilometrů a jsou ve skluzu – svou cestu ukončí s o to větším zklamáním.
Na otázku, zda se závodu zúčastní i příští rok, Radek Holík prozatím odpovídal spíše zdrženlivě. Připouští sice možnost projet si i druhou, severní trasu, ale na konečné rozhodnutí je zdá se příliš brzy. Co vy – nezkusíte to taky?
P. S. V září nebo v říjnu je v plánu veřejná přednáška i s prezentací. Přesný termín a místo konání budou včas zveřejněny na Kult.cz v sekci Akce/Přednášky. Sledujte proto pravidelně naše webové stránky.
