Indiánský erotikon od Danky Štoflové rozesměje a pohladí po duši

Indiánský erotikon volně navazuje na prvotinu Štoflové, bestseller Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí. V něm autorka popisovala vášnivý a zábavný vztah mezi Češkou a indiánem Tammym. Autorčin první knižní titul přitom není potřeba mít nezbytně přečtený, její druhá kniha obstojí i sama o sobě. Obsahuje spoustu kratších příběhů, které fungují dobře jako celek, ale nutně na sebe nenavazují. Autorka v knize opět s humorem předává indiánské mýty a moudrosti, popisuje jejich každodenní život i poznání, že příroda a dobré vztahy v rodině jsou mnohem víc, než si mnohdy uvědomujeme. S hlavní hrdinkou se čtenář vydá jak do New Yorku, města hříchu a svodů, tak do hlubokých lesů v Severní Karolíně, na úpatí Velkých kouřových hor, kde indiáni po staletí žijí. Co všechno obnáší vztah s indiánem? V čem všem je odlišný?

Danku Štoflovou obklopuje aura tajemna. O autorce není možné dohledat podrobnější informace kromě toho, že pochází ze Severních Čech, miluje svou rodinu, les a zvířata. Díky tomu se čtenáři mohou pouze dohadovat, do jaké míry jsou indiánské příběhy, které píše ve svých knihách a na blogu iDnes.cz autobiografické. Vycházela spisovatelka ze svých vlastních zkušeností? Kde brala inspiraci? Na tyhle otázky zatím neznáme odpovědi. Možná ale právě díky tomu je její vyprávění o něco působivější. Čtenář se může jen ptát, co z popisovaného se mohlo stát a co je pouze fantazie.

Také čtěte

Papírák: román inspirovaný skutečnými událostmi o lásce a fotbalu vás chytne za srdce

Matthias Sindelar, miláček publika a jeden z nejslavnějších fotbalistů na světě, měl české kořeny a...

Indiánský erotikon je, stejně jako autorčina prvotina, velice čtivý. Příběhy jsou krátké a tak je lze bez problémů číst před spaním nebo cestou v městské hromadné dopravě. Nejedná se o náročnou literaturu, na tu si kniha ani nehraje. Čtenář se u čtení knihy odreaguje a pobaví. Štoflová přitom netlačí na pilu, není za každou cenu vtipná. Naopak. Má odlehčený styl psaní, ze kterého jde poznat, že ona sama si jej užívá a svými indiánskými příběhy se baví. Díky tomu se jí to daří přenést i na čtenáře. Jedná se o četbu, která doslova dokáže pohladit po duši a prosvětlit zdánlivě nekonečné tmavé zimní večery. Na závěr recenze si dovolím podobné zakončení, jaké používá sama autorka: howgh.