Historie moravských vín
Odpověď na otázku, jaká vína se v Čechách a na Moravě v minulosti pěstovala a jaké chuti dosahovaly tehdejší oblíbené odrůdy, je velmi složitá. Přesto však lze především z klášterních kronik a archivních dokumentů vyčíst mnoho zajímavostí. Velký počet pěstovaných odrůd dal vzniknout různým směsným vínům, pojmenovaným nejčastěji podle obcí. Vína tak měla pro jednu odrůdu více názvů.
Pravděpodobně nejstarší víno pěstované na Moravě pochází z Francie. Byla to chrupka bílá neboli „časládor“. Další odrůdy byly dovezeny z Německa, Rakouska a Uher. Nejběžnějším vínem byla směska bílých a modrých hroznů, tzv. růžák s názvem „Moravín“. Oblíbený rýnský ryzlink se nazýval „Rezlín“, „Lipka“ či „Starosvětské“. Z Německa pocházela velmi lahodná „Němčina“, dnešní rulandské šedé. Oblíbená odrůda dovezená z Rakouska se nazývala „Vídeňka“ nebo taky „Běl“. Z Uher pocházela „Klenice“, z Alsaska „Bronišť, dnešní tramín bílý. Z moselské oblasti bylo oblíbené víno „Elbling“ nebo také „Tarant bílý“ či „Elvin“. Bílá vína měla mnoho nejrůznějších pojmenování: „prinčt“, „cinifal“, „katuba“, „beraní ocas“, „buzín moučník“ či „trolinské“.
Od 15. století se začínají na Moravě více prosazovat i červená vína. K nejoblíbenějším patřila frankovka, v místním názvosloví „šeřina“, „neskorák“, „skaličák“, „lampart“ nebo „šryk černý“. Mezi další červená vína patřilo roučí, karmazín, červený arab, tarant červený, beranec, drumín, tarant černý a inkoustové, které „bylo tak černé, že se jím psáti může“. V oblibě byla také sladká vína jako „Medoun“, těžký a sladký „Malvaz“ dovážený z Řecka nebo sladké a velmi drahé červené dezertní víno „Ryvola“.
Třicetiletá válka (1618–1648) znamenala pro moravské i české vinařství počátek úpadku. Poničené vinice již nebyly obnoveny v původních rozlohách, práva vinařů byla poškozována, ceny vín a konkurence sousedních zemí vedly ke snižování produkce. Mnoho moravských vinic zpustlo. Přesto se v 18. století ještě jednou vinařství na krátkou dobu pozvedlo. Zrušení roboty roku 1848 a nástup průmyslové revoluce však přinesl postupnou ztrátu zájmu o vinařství a výměry vinic opět klesaly. Rozvoj pivovarnictví, nálev „kořalky“, výroba ovocných a dovoz levných zahraničních vín znamenaly pro vinaře ztrátu odbytišť. Na plochách někdejších vinohradů se začaly pěstovat průmyslové plodiny, ovoce, brambory i obilí skýtající lepší možnost obživy. Největší katastrofa však nastala v roce 1860, kdy se k nám z Ameriky dostala mšice révová a většinu evropských vinic nakazila révokazem. Velké množství viničních tratí muselo být zničeno. K dovršení pohromy pak přispěla první světová válka, a tak v roce 1930 zaujímaly vinice nejmenší plochu v celé vinařské historii. Jejich obnova opět započala od třicátých let 20. století a pokračuje velmi úspěšně až do dnešních dnů, kdy se moravská vína dostala svými vysoce jakostními druhy na nejvyšší světovou úroveň.
