Divochova cesta z města je hořká a krvavá

Film se nezdržuje se sáhodlouhou expozicí, divák je hned vržen do děje a již z prvních záběrů je zřejmé, v  jakém tónu se celý snímek ponese. V  záběrech nádherné severské divočiny se za zvuku dramatické hudby objevuje postava oděná do kožešin a ozbrojená lukem a šípy. Nakonec se však ukáže, že se titulní hrdina snaží heroicky ulovit obyčejnou žábu. Martin ovšem není prvoplánovou komickou figurkou. I když jsou jeho sebejistá zálesácká moudra spíše úsměvná, není žádným „chcípákem“. Za zmínku stojí například velmi naturalistická a krvavá scéna, ve které úspěšně zašije ránu zraněnému Musovi. Martinovy romantické představy o životě v přírodě získávají větší a větší trhliny a postupně se musí smířit s drsnou realitou. Jsme příliš zhýčkaní a navyklí modernímu způsobu života a autentické sepjetí s přírodou je téměř nedosažitelné. Například vikingská vesnice, do které Martin dorazí, je pouhou turistickou atrakcí a její navenek drsný náčelník se neobejde bez elektroauta. Film pracuje s  celou řadou dalších témat a motivů. Ať už jde o touhu mít svůj život pod kontrolou nebo o snahu o oddělování pracovního a soukromého. Díky Divochovi se například dozvíme, že i policejní pes si zaslouží čas na svůj osobní život.

Kromě ústřední dvojice film sleduje i řadu vedlejších postav, z  nichž největší prostor dostává právě nesourodá trojice policistů. Bohužel trochu na okraji zůstává příběhová linka rozhádaných manželů, kterým drogoví dealeři ukradnou auto. Divák by očekával, že se scénář bude jejich osudu více věnovat, nakonec však zmizí z  děje až příliš rychle. Celému snímku by také výrazně prospělo zkrácení stopáže, především prostříhání prostředních pasáží by mu dodalo lepší tempo. Divoch je bezpochyby nadprůměrnou komedií, nelze ho však srovnávat s  jinými severskými skvosty, jako je například černá komedie Adamova jablka. K seznámení se svéráznou poetikou dánské kinematografie ho však lze doporučit bez váhání.