Devadesátky jsou hlavně dobrá kriminálka

Vzhledem k množství zaměnitelných kriminálek začalo být pro jejich tvůrce téměř nemožné je mezi sebou odlišit hereckým obsazením hlavních rolí. A tak na to jdou přes situování práce vyšetřovacího týmu do titulem vymezeného časoprostoru (Odznak Vysočina, Místo zločinu Ostrava, Četníci z Luhačovic atd.). Na podobném principu ostatně fungují i Devadesátky.

Zvýšenou pozornost i té části publika, která jinak původní českou tvorbu úspěšně ignoruje, stimulují nostalgií. Devadesátá léta minulého století představují stále příliš nedávnou historii na to, abychom ji dokázali nahlédnout s patřičným odstupem, celá jedna (minimálně) generace dnešních Čechů v produktivním věku si ji ovšem spojuje s vlastním dospíváním a mládím, tedy dobou, na kterou je zábavné vzpomínat. Režisér Peter Bebjak a scenáristé Josef Mareš s Matějem Podzimkem ji evokují jednak vkusným dokumentárním sestřihem na úvod každé ze šesti epizod, jednak prostřednictvím až komicky působících kostýmů, které Češi považovali za nejnovější výstřelek „světové“ módy.

Dojde samozřejmě i na dobový autopark, účesy nebo mobily o hmotnosti stavebního materiálu. Tvůrci se naštěstí vyhnuli neduhu mnoha historizujících audiovizuálních děl, která se z neustálého upozorňování na rekvizity snaží vytěžit více, než je vhodné, následkem čehož hrají širokou paletou barev třeba i šedivá normalizační léta (Vyprávěj).

Ani Devadesátky se uměle působícím reminiscencím úplně nevyhnou, ale po trochu rozpačitých úvodních dvou dílech se jim daří když ne strhnout, pak alespoň dodatečně zaujmout. Paradoxně toho dosahují v prvé řadě důrazem na (spolu)práci bezpečnostních složek a umně poskládaným příběhem. Ten se sice nevystříhá některých žánrových klišé, ale sám o sobě je potentnější než bulvární rozměr celého projektu spočívající v možnosti srovnávání dnešních herců s jejich předobrazem. Že zde muži zákona řeší atentát na manželku Ivana Jonáka nebo chytají vrahy z Orlíku, je vlastně vedlejší.