Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly
Řeč bude o tom, kterak mohou kultivovaní, oduševnělí a humánně cítící lidé (často intelektuálové) s levicovou orientací přispívat k vytváření ideologické situace s katastrofálními důsledky. Danou úvahu podnítila diskuse k filmu Agnieszky Hollandové Hranice. Diskuse namnoze živá, s vyhraněnými polohami protichůdných hodnotových soudů.
Chceme-li využít inspirativního podnětu spočívajícího ve sloganu z názvu, bude vhodné si nejdříve ujasnit, co rozumět pod výrazem „peklo“ a naznačit charakter „cesty“ do něj, posléze také výraz „dobré úmysly“ jakožto „dláždění“ zmíněné „cesty“. Peklem v našem případě ale nebude to, o čem se snaží vypovídat oceňovaná polská režisérka, která „otřásá publikem burcováním“ proti „krizi humanity“. (1) (Viz recenze k filmu Hranice od Mojmíra Sedláčka, Kinobox.cz, ze dne 18. 10. 2023.)
Oním peklem nebude ani tak „stav světa“, nad kterým se Agnieszka Holland „spravedlivě rozhořčuje“ a který se nesporně snaží změnit. V našem případě tím peklem bude spíše evropský svět, v němž jsou nadmíru rozptýleni právě ti, kterým se má, dle aktivistů citovaných v předmětném filmu pomáhat a soucítit s nimi.
Cestou do tohoto pekla je nepřiměřeně a nezodpovědně špatná migrační politika Evropy. Právě onen pseudohumanistický způsob nezvládání demografické invaze velkých skupin s evropskou kulturou principiálně neslučitelných populací. „Dobrými úmysly“ pak jsou ideologické pozice těch, kteří se rozhořčují nad neochotou s otevřenou náručí vítat kohokoli, kdo se ocitá na hranicích Evropské unie. „Dlaždicemi“ naší „cesty“ je pak abstraktní a krátkozraký humanismus obětavých aktivistů, jenž jsou často nazýváni „lepšolidmi“. Peklem se dá také označit to, co způsobuje část evropské politiky stižené nedůsledností, spíše až neschopností čelit staletému úsilí islámu již konečně dobýt a ovládnout i Evropu. A pak dále dobývat, „dokud celý svět nebude patřit Alláhovi“. (2) (Viz Korán)
Diskutovaným filmem prezentovaná stanoviska Agnieszky Holland jsou samozřejmě legitimní a je rozhodně nepřijatelné, že musí režisérka čelit vulgárním útokům, a to dokonce i z některých polských oficiálních míst. Označovat kohokoli hanlivě, a to i tehdy, když s ním nesouhlasíme, je nepřijatelné. Jenže i ona musí být konfrontována s realitou, která se už dravě rodí kolem nás a která může vyústit v definitivní proměnu evropského prostoru v cosi nežitelného, podobně jak to vidíme v islámských zemích. To, že je nám samozřejmě líto malých plačících dětí někde v lese na hranicích je přirozené. Jenže otevřít hranice a aktivisticky přijímat kohokoli odkudkoli v jakémkoli množství je krajně nezodpovědné. Zejména v případě, když jsou přišelci z prostředí a s výchovou, která nutně evropské společnosti způsobuje, a ještě způsobí jen těžko zvladatelné obtíže, možná i katastrofu. Pokud ovšem ten proud nezastavíme. Jinak se totiž můžeme jednou dočkat civilizačního konfliktu na území Evropy s nezvladatelnými parametry. (3) (Viz Huntingtonem zevrubně popsaný konflikt kultur, jenž bude, dle něj, příčinou velké války.)
Merkelovská politika "Herzliche wilkomen" se stále více ukazuje jako šílená a s obrovským destruktivním potenciálem. Jestliže chce paní režisérka něčemu takovému napomáhat svým humanismem a ušlechtilostí, je to její právo, ale zodpovědný a prozíravý politický postoj s tím nemůže souznít. Humanismus, humanrightismus, multikulturalismus jako i mnohé jiné ismy vždy dláždí cestu do pekel a vždy nakonec způsobí opak toho, co zamýšlely. Humanismus je proti lidskosti, humanrightismus je proti lidským právům (například původních Evropanů), všechny ismy přinášejí katastrofy. Aktivismus nevyjímaje.
