Arvéd bloudí v labyrintu vlastní mysli

Jiří Arvéd Smíchovský je skutečně fascinující postava. Muž s dokonalou pamětí, který však neměl ani špetku svědomí a neváhal spolupracovat s nacisty i komunisty. Michal Kern se do role tohoto oportunistického intelektuála skutečně ponořil. Jeho herecký výkon je dokonale maniakální a působí téměř hypnoticky. Kernův Arvéd není jednorozměrným monstrem, ale charismatickým ďáblem, který se stává obětí vlastních intrik.

Také další herci (Saša Rašilov, Martin Pechlát, Jaroslav Plesl, Ivana Uhlířová) podávají velmi dobré výkony, jejich postavy však nedostávají příliš prostoru. Ve filmu se překvapivě objeví i Petr Čtvrtníček a Marián Labuda ml. jako žoviální bachaři, což zapadá do lehce absurdní atmosféry filmu. Značně rozporuplné reakce může u diváků vyvolat zvolená forma vyprávění. Místo jasného a lineárního příběhu nás Vojtěch Mašek provází labyrintem Arvédovy mysli a v ději se neustále skáče v čase, dopředu i zpět. Chaotické prolínání časových rovin i neustálé opakování klíčových scén mohou část publika poněkud iritovat. Zároveň je třeba říct, že tento způsob vyprávění výrazně přispívá k unikátní atmosféře snímku. Divák se společně s paranoidním Arvédem dostává až na hranci šílenství a zjišťuje, že historie je jen divadlem plným nekonečných repríz.

Přestože se jedná o poměrně komorní snímek, vizuálně má rozhodně co nabídnout, kameraman Dušan Husár odvedl vynikající práci. Poněkud však zamrzí, že Arvéd není ještě odvážnější a neodráží se v něm unikátní výtvarný styl, který je pro Vojtěcha Maška typický v jeho komiksové tvorbě. Jako celek se Arvéd hodnotí velmi těžce. Pro někoho může jít o obtížně stravitelný experiment se zmateným dějem, nejeden divák si však bloudění v maniakální mysli tohoto kolaboranta a okultisty může skvěle užít. Nelze popřít, že se jedná o velmi osobitý snímek, který si pohrává s  kulturními odkazy i s publikem. Rozhodně tedy dejte Arvédovi šanci – možná pro vás bude nejlepším českým filmem letošního roku.