Antikristi v lidských útrobách a ďábel v jaderné elektrárně - Italský horor ve znamení fantastiky
Děsivé příběhy s nadpřirozenými bytostmi a situacemi jsou s italským filmem úzce spojeny od jeho němých počátků. Tvůrci s oblibou napínali publikum v různých obdobích kinematografie. V současnosti má italský horor již bohatou kulturní tradici i kultovní postavení.
Hlasy ze záhrobí a přízraky na zámcích
Zejména angloameričtí filmoví kritici a publicisté zpravidla zařazují mezi italské horory i snímky, které s tímto žánrem nemají téměř nic společného. Podobně jako v jiných národních kinematografiích i v Itálii je horor založený výhradně na fantastice a nadpřirozených prvcích, bytostech a dějových situacích. Detektivní a gotické thrillery nebo dobrodružné filmy s kanibalskou tematikou, ačkoli rozvíjejí různé formy násilí a napětí, horory nejsou, neboť pracují s logikou a realismem.
Některé filmy ze série temných gotických snímků režisérů jako Riccardo Freda, Mario Bava nebo Antonio Margheriti bývají řazeny mezi horory, ale ve skutečnosti se jedná o kostýmní detektivky nebo výpravné thrillery odehrávající se v 19. nebo na počátku 20. století. Tvůrci záměrně matou diváka šílenstvím či schizofrenií některých postav tím, že události, které působí fantasticky, se nakonec odehrávají pouze v temné mysli a úzkostných představách hrdinů.
Naopak filmy jako Maska démona (1960) Maria Bavy nebo Dlouhé vlasy smrti (1963) Antonia Margheritiho zasazují vyprávění do fantastiky a zobrazují postavy upálených čarodějnic vracejících se po mnoha letech pomstít svou smrt. Téma pomsty patří v italském gotickém hororu k často variovaným a oblíbeným. Vyskytuje se například i ve snímku Milenci ze záhrobí (1965) Maria Caiana, kde se sadisticky umučená dvojice vrací mezi živé.
Někteří režiséři a scenáristé se v jednotlivých filmech odkazují na různé literární předlohy a jejich autory, od nichž zpravidla přebírají jen některé motivy či dějové situace. Například v černobílém snímku Umrlčí tanec (1964) a jeho barevném remaku V kousavém sevření pavouka (1970) Antonia Margheritiho vystupuje jako vedlejší postava americký básník a prozaik Edgar Allan Poe. Tvůrci tak ozvláštňují ponuré příběhy přítomností známého literáta. V jiných případech se můžeme setkat s inovací gotické tradice. Například ve snímku Zamilovaná čarodějka (1965) Damiana Damianiho se příběh odehrává sice v interiérech starobylé vily, ale ta se nachází v moderní čtvrti současné metropole. Čarodějnice vystupují rovněž ve výtvarně stylizovaných hororech Suspiria (1977) a Inferno (1980) Daria Argenta, které v rámci žánru propojují dekorativní archaičnost s vizuální moderností.
Probuzení démonů a invaze živých mrtvých
V dřívějších filmech jako Bič a tělo (1963) Maria Bavy, Přízrak (1963) Riccarda Fredy nebo Anděl pro Satana (1966) Camilla Mastrocinqua ponechávají tvůrci různými náznaky diváka v napětí, aby mu nakonec ukázali, že jejich příběhy nejsou horory, ale kostýmní thrillery. Nástupem 70. let již není žánrová identita jednoznačná, protože představivosti a vize s nadpřirozenými prvky bývají u postav zobrazovány přímo a tyto scény samy o sobě mají charakteristiky hororu. Mezi tyto filmy patří například Antikrist (1974) Alberta De Martina, kde tvůrci setkávání ochrnuté hrdinky s ďáblem a démonickými silami nakonec zdůvodňují její narušenou psychikou a návštěvami u psychoanalytika. Jiné snímky se satanskou tematikou jako Kdo jsi (1974) Ovidia G. Assonitise nebo Posedlá (1974) Maria Gariazza naopak pojímají vyprávění jako ničivý střet postav s démony, kteří nalézají svá útočiště v lidských tělech i mysli.
Tato oblast nebyla pro Itálii ničím novým, protože první snímek o vymítání ďábla Démon (1963) Brunella Rondiho vznikl již na počátku 60. let. V některých případech angažovali producenti italské tvůrce i k realizacím amerických hororů, jak tomu bylo třeba u filmu Amityville 2: Posedlost (1982) Damiana Damianiho. Režisér Alberto De Martino propojil ve filmu Holocaust 2000 (1977) temnou vizi satanské apokalypsy s civilizační jadernou hrozbou.
Zejména od počátku 80. let se italské horory častěji natáčely v USA a více se zaměřovaly na mezinárodní distribuci. Mnozí režiséři tvořící v tomto období se dočkali kultovního statusu. Snímky jako Páter Thomas (1980) a Dům u hřbitova (1981) Lucia Fulciho nebo Velký útok zombies (1980) Umberta Lenziho patří dodnes ke sběratelsky nejvyhledávanějším italským hororům. Snímky z 80. let přenesly své těžiště i ke krvavé podívané a speciálním efektům.
