70 let od chvíle, kdy lidé vstoupili na vrchol Mount Everestu

Toto jméno získala nejen na počest sira George Everesta, věhlasného anglického geodeta a geografa, ale i jako kompromis ve volbě mezi více místními názvy. Do té doby pro ni bylo pro západní cestovatele vžité obecné označení Peak V. Ještě do roku 1852, než bylo přikročeno k hodnocení měřením, byla totiž za nejvyšší horu světa považována Kančendženga, nejvyšší hora Indie. Ta se dnes s výškou 8 586 m. n. m. staví dokonce až na třetí místo. Mezi ní a Everestem s výškou 8 848 metrů je ještě 8 611 metrů vysoká K2.

První pokusy

Jedna z místních legend o nejvyšší osmitisícovce světa praví, že „je tak vysoká, že ji žádný pták nepřeletí“. Bez zajímavosti přitom nejsou ani diskuse, zda výšku Everestu počítat i  se sněhovou vrstvou na vrcholu, kam horolezci běžně vystoupají, či „jen“ v nejvyšším bodě samotného skalního masivu (který navíc stále roste; pozn. red.). A aby toho nebylo málo, otázky zůstávají i kolem Hillaryho prvenství. Stále totiž neustávají spekulace, zda prvními lidmi na Everestu nebyli přece jen anglický chirurg George Mallory spolu s  oxfordským studentem Andrewem Irvinem.

Ti se horu pokusili zdolat již v roce 1924. Naposledy však byli krátce spatřeni 8. června dalekohledem ze základního tábora, přibližně ve výšce 8 580 metrů, jak postupují k vrcholu. Pak je zahalila mlha. Malloryho tělo bylo nakonec prokazatelně objeveno až v květnu 1999 v nadmořské výšce 8 155 metrů, zatímco Irvinovo je stále nezvěstné. Z nalezených stop však nebylo dosud možné určit, zda se jim výstup podařil a zahynuli až cestou dolů, nebo již při pokusu. Podle odhadů expertů je však jejich dosažení vrcholu spíš nepravděpodobné kvůli schůdnosti zvolené trasy, v kombinaci s nedostatky ve vybavení.

Navíc se za součást úspěšného zdolání hory považuje i bezpečný návrat z vrcholu, který v jejich případě jaksi schází. Historie známých pokusů o  zdolávání nejvyšší hory světa se však datuje už od roku 1921, kdy k ní dorazila vůbec první britská horolezecká expedice. Jejím hlavním cílem však nebyl výstup na Everest, ale spíš zmapování celé oblasti. Přestože dosud panovaly pochybnosti, zda vůbec lze na vrchol dojít, vyšplhali na severní sedlo do výšky 7 005 metrů.

Závod o Everest

Vedením v pořadí deváté expedice z roku 1953, jejímž členem byl i třiatřicetiletý novozélandský včelař a horolezec Edmund Percival Hillary (šlo o  jeho druhý pokus), byl v  roce 1952 pověřen člen štábu velitelství spojeneckých sil, plukovník John Hunt. Jeho upřednostnění před mnohem zkušenějším Ericem Shiptonem bylo sice pro mnohé překvapením, ale zase je důkazem, o  jak důležitou expedici pro Británii šlo. Další možnost prvovýstupu by totiž Anglie měla až v roce 1956, protože pro následující dva roky již držely povolení Francie a Švýcarsko.

K Huntově výpravě se mezi jinými připojil i jeden z  nejzkušenějších průvodců na Everest, tehdy osmatřicetiletý Šerpa (etnické označení pro tzv. Východní národ; pozn. red.) Tenzing Norgay,který se o výstup pokoušel již šestkrát. Do základního tábora na nepálských svazích Everestu ve výšce 5 486 metrů pak všichni dorazili na začátku dubna, za pomoci více jak tří set nosičů a s tunou zásob.

Do tábora číslo 8 ve výšce 8 000 metrů, v tzv. Zóně smrti, vystoupala s plukovníkem Huntem v druhé půli května už jen hrstka pečlivě vybraných horolezců. Jako první odtud vyrazili 26. května Thomas Bourdillon s Robertem Evansem. Ti sice postupovali rychlostí 100 výškových metrů za hodinu a vrchol měli již na dohled, ale nakonec se přesto rozhodli pro návrat. Nejen kvůli zhoršujícímu se počasí, ale i kvůli závadě na Evansově kyslíkové mechanice tzv. uzavřeného systému. Do tábora nakonec dorazili totálně vyčerpaní.

Cesta na vrchol

Druhý den se další pokus pro špatné počasí podniknout nepodařilo. Naštěstí se 28. května natolik vyčasilo, že se na cestu vzhůru mohli vydat Hillary s Norgayem. Ti šli, na rozdíl od Bourdillona s Evansem, s tzv. otevřeným systémem, kterým si kyslíkem z  lahve při dýchání vlastně jen „přilepšovali“. Navíc si ještě ve výšce 8 530 metrů postavili tábor číslo 9, v němž přenocovali. Hillary přitom přesně rozpočítal zbývající obsah kyslíkových lahví, přičemž si jej přes noc mohli dopřát jen na dvakrát dvě hodiny.

Ve čtyři hodiny ráno, kdy okolní teplota dosahovala téměř -30 °C, se oba nasnídali, a i kvůli rozmrazování Hillaryho bot (přes noc je nechal venku) se o půl sedmé vydali, každý s kyslíkovým přístrojem o váze čtrnáct kilogramů na zádech, k  finálnímu útoku. Zhruba po hodině postupu z tzv. jižního vrcholu narazili ve výšce 8 749 metrů na asi dvanáct metrů vysokou skalní stěnu, kterou nebylo jak obejít. Krátce po náročném zdolání této překážky (později nazvané jako Hillaryho výšvih) se však hřeben začal svažovat strmě dolů. Byl pátek 29. května 1953, 11:30 dopoledne, když oba muži společně stanuli na vrcholku nejvyšší hory světa.

Také čtěte

Cestopisectví se hodně personifikovalo

Brněnský rodák Petr Horký už nepůsobí v Brně a dávno není jen cestovatelem. Tento režisér, producent...

Hillary zkoušel chvíli dýchat bez masky a vyfotil při tom pár snímků jako důkaz jejich triumfu. Tehdy pořídil i legendární fotografii Tenzinga s cepínem. Snažili se také najít nějaké stopy po možné předchozí aktivitě Malloryho s  Irvinem, ale marně. Nakonec tedy do sněhu zahrabali několik sladkostí jako oběť bohům a po patnácti minutách od dosažení cíle vyrazili na cestu zpět. Jejich návratem se zvěst o úspěšnosti výpravy rychle roznesla do celého světa a  z  Hillaryho i  Norgaye se staly hvězdy první velikosti.

Do Británie navíc zpráva shodou okolností dorazila 1. června 1953, v předvečer korunovace Alžběty II. Edmund Hillary byl následně, stejně jako vedoucí expedice John Hunt, královnou povýšen do šlechtického stavu a Tenzing Norgay obdržel „Jiřího medaili“. Dlužno dodat, že se v  případě Hillaryho jednalo pravděpodobně o  prvního sportovce povýšeného do šlechtického stavu čerstvě korunovanou panovnicí.

Mount Everest dnes

Bohužel „kdysi posvátný“ Everest je dnes doslova v  obležení lidí. Dokonce i  samotný „Base Camp“, zřízený na nepálské straně asi tři tisíce metrů pod vrcholem, se stal vyhledávaným cílem turistů. Cena takového dvacetidenního „výletu“ vyjde našince přibližně na 60 000 Kč. Zarážející však je, že na tak náročný podnik, jakým zdolání Everestu je, si troufají vedle zkušených horolezců například i náctiletí, nebo dokonce senioři.

Těsně pod vrcholem Everestu se přitom pod náporem zájemců v posledních letech dokonce vytvářejí dlouhé fronty, jež zvyšují riziko spojené s pobytem v Zóně smrti. Nejen, že se zde kvůli řídkému vzduchu „bolestivě“ dýchá a  lidská výkonnost jde tím pádem rapidně dolů, ale navíc tu hrozí i  život ohrožující akutní horská nemoc, při níž mimo jiné dochází k otoku mozku či plic.

Povolení k výstupu na nejvyšší horu světa i tak získalo, i přes určitá omezení, jen letos a jen od nepálských úřadů (vydává je i Čína) více jak 450 žadatelů. Za samotné povolení si dnes přitom Nepál účtuje v  přepočtu téměř čtvrt milionu korun. K  tomu připočítejte cenu dopravy, nezbytné logistiky, nutného vybavení či poplatky nosičům… A přestože je cesta na vrchol vybavena fixními lany, nikde není psáno, že (poněkud hrubě řečeno) každý platící zájemce bude mít natolik příhodné podmínky, aby byl úspěšný…