Werich slaví jubileum. Kde klaun s tváří mudrce čerpal inspiraci?

Jan Werich, vlastním jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich, byl český herec, překladatel, dramatik, spisovatel, zpěvák, textař, prozaik a filmový scenárista. Narodil se v roce 1905 v Praze. Když v roce 1914 začala válka, bylo mu devět let. Vyrůstal na předměstí Prahy, kde studoval gymnázium v Křemencově ulici a pociťoval tvrdé dopady války, včetně nedostatku potravin a sociálních jistot. Na gymnáziu se seznámil s Jiřím Voskovcem a stali se z nich blízcí přátelé. Později Werich studoval práva na Karlově univerzitě v Praze, ale jeho životní dráha ho nakonec zavedla na divadelní jeviště.

Osvobozené divadlo a boj proti fašismu

V roce 1927 s Voskovcem vystoupili s vlastní hrou Vest Pocket Revue a začali působit v Osvobozeném divadle, které se proslavilo satirou a avantgardním humorem. V roce 1929 začala dvojice spolupracovat s nadaným hudebníkem Jaroslavem Ježkem. Cílem jejich tvorby bylo pobavit diváka, což v tehdejší době přerostlo v ostrou kritiku fašismu a politické situace v Evropě. Jejich hry a písničky známe všichni, kde však Voskovec s Werichem vzali odvahu, aby bez zábran dvojsmyslně satiricky komentovali narůstající problémy Evropy? Herci Osvobozeného divadla si tvořili masky po vzoru bratrů Fratelliniových, slavné cirkusové rodiny vystupující v pařížském cirkusu Medrano. Prostřední z  bratrů, Françoise Fratellini, byl předlohou pro Voskovcovu masku a byl označován za „poetického klauna“. Nejmladší z bratrů, Albert Fratellini, známý svou divokostí a bláznivostí, inspiroval masku Jana Wericha.

Velkou inspirací byli pro Voskovce a Wericha světoví autoři jako William Shakespeare, Hans Christian Andersen, Alexandre Dumas, ale i domácí spisovatelé jako Alois Jirásek, Vladislav Vančura a Jaroslav Vrchlický. Netajili se ani obdivem k antickému Řecku (Osel a stín) či Římu (Caesar). Hra Balada z hadrů vypráví příběh prokletého francouzského básníka Françoise Villona, Don Juan & Comp. odkazuje na Hamleta a v Robinovi Zbojníkovi se objevují citace ze Snu noci svatojánské. Výrazným zdrojem inspirace byla i němá filmová groteska, zejména dílo Charlieho Chaplina. Britský komik byl například parodován ve stejnojmenné postavě sluhy ve hře Hlava proti Mihuli. Werich a Voskovec také obdivovali americkou dvojici Laurela a Hardyho nebo francouzského herce a zpěváka Maurice Chevaliera. Na blížící se hrozbu z Německa upozornili už v roce 1934 hrou Kat a blázen, která přímo zesměšňovala Adolfa Hitlera. Děj hry se odehrává v neexistující zemi, kde se k moci dostane diktátor, jehož chování silně připomíná Hitlera. V původní verzi hry dokonce vystupoval osel s autentickým hlasem Adolfa Hitlera. Před hrozbou fašismu varovali i ve hrách Těžká Barbora a Pěst na oko. Nacisté si satiru dobře uvědomovali a označili ji za provokaci.

Emigrace a život v exilu

V roce 1938 bylo po mnichovské dohodě Osvobozené divadlo uzavřeno. Dne 9. ledna 1939 odletěli do Curychu, poté do Paříže, a nakonec do USA. O letu do Curychu koluje legenda, že kvůli špatnému počasí bylo letadlu zakázáno přistát. Werich však údajně přemluvil pilota s argumentem, že je to jejich poslední šance opustit Hitlerem okupovanou zemi. Následně se Voskovec s Werichem dozvěděli, že jsou na Hitlerově černé listině a doma by je čekalo zatčení a koncentrační tábor. V exilu pracovali v rozhlase a filmu, propagovali československou kulturu a boj proti nacismu. Po válce se Werich vrátil do Československa. Po roce 1948, kdy se moci chopili komunisté, se musel přizpůsobit novým podmínkám. Jiří Voskovec zůstal v exilu, zatímco Werich se pokoušel pokračovat v tvorbě. Stal se ředitelem Divadla ABC a hrál ve filmech jako Císařův pekař – Pekařův císař. Přesto byl pod dohledem režimu a v 70. letech byl postupně odsunut do ústraní. Během normalizace se po roce 1968 stal nežádoucím pro komunistický režim. Mohl publikovat a vystupovat jen omezeně, ale stále byl ikonou české kultury. Jeho útočištěm před krutou realitou byla Šumava, kde měl ve Velharticích chalupu, kterou nazýval „Údolí štěstí“. Na její stavbě se podílel i Jiří Voskovec. Umělec zde trávil celé léto, sedával pod vrbou a psal. V jeho pokoji byly hory knih, papírů a nedopalků od cigaret. A  právě na tomto idylickém místě v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici zemřel. Werich zažil dvě světové války, první republiku, nacistickou okupaci, komunistický převrat, politické represe i normalizaci. Přesto zanechal nesmazatelnou stopu v české kultuře. Jeho mimořádný talent a smysl pro humor oslovují generace dodnes. Jeho písně se stále hrají, pohádky Fimfárum zná snad každé dítě a dospělí se stále vracejí ke knize Hovory s Janem Werichem.