Trpící hrdinové s tajemně uzavřenými rakvemi. Italské westerny s pistolníkem Djangem

Mezinárodní kultovní fenomén zvaný Django

Režisér Sergio Corbucci vytvořil s týmem scenáristů melancholický podzimní western Django (1966), který byl v Itálii a mezinárodní distribuci natolik úspěšný, že se stal nejen kulturním fenoménem, ale i produkčním artiklem. Příběh osamělého pistolníka táhnoucího za sebou rakev s tajemným obsahem představoval v dlouhé historii italského westernu nový model populárního žánru, který kromě prostředí zablácené krajiny rozvíjel i obraz extrémního násilí.
Corbucci pojmenoval hrdinu podle francouzského virtuózního jazzového kytaristy Djanga Reinhardta a jeho představitel Franco Nero vzápětí proslul jako nový herecký idol italské kinematografie 60. let. Producent snímku Manolo Bolognini inicioval další příběh o pomstě Ať žije Django! (1967) Ferdinanda Baldiho s Terencem Hillem, ale nejedná se o přímé pokračování. Baldiho western představuje jen variantu na Corbucciho gotický příběh.

Kromě křesťanských atributů a náboženské symboliky rozvíjejí oba snímky také funerální prvky, čímž se vyprávění rozprostírá na rozhraní westernu, gotického příběhu a mystiky. Spojením těchto a jiných témat, žánrových rovin a vizuálních složek vznikl mezinárodně úspěšný fenomén italského westernu. Oficiálním pokračováním námětově navazujícím na Corbucciho snímek je pouze pozdější výpravný Django se vrací (1987) Nella Rossatiho natočený v Kolumbii. První Corbucciho film byl divácky natolik úspěšný, že italští producenti a distributoři po něm nově pojmenovávali své hrdiny a uváděli v názvech některých westernů jméno Django, ačkoliv neměly s prvotní postavou téměř nic společného. Ještě více se tento distribuční trend ujal v Západním Německu a Rakousku, kde byly mnohé promítané italské westerny prezentovány jako další podívané o Djangovi. Mýtus pistolníka byl utvářen jako reklama pro publikum.
Některé další snímky, v nichž vystupuje Django již jen jako nositel kulturně proslulého jména, rozvíjejí podobně jako Corbucciho film motiv pomsty. Zatímco v temném příběhu Bastard Django (1969) Sergia Garroneho přichází hrdina do městečka jako přízrak ze záhrobí, ve Vivat Django! (1971) Edoarda Mulargii mstí pistolník smrt své znásilněné a zavražděné ženy. Tvůrci variovali a ozvláštňovali djangovské vyprávění novými postavami, motivy a zápletkami.

Osamělí Djangové v napínavých podívaných

Producenti a distributoři vsázeli po mezinárodním úspěchu Corbucciho Djanga na jméno pistolníka, které představovalo již zavedenou obchodní značku. Po prvních snímcích, v nichž hráli Franco Nero a Terence Hill, obsazovali i další charismatické herce, jako byli Glenn Saxson, Antonio De Teffé (vystupující pod pseudonymem Anthony Steffen) nebo Ivan Rassimov (Sean Todd). Všichni tito i jiní představitelé sice ztělesňovali Djanga, ale roli hrálo už jen ikonické pojmenování hrdiny bez charakterové i vizuální návaznosti na původní postavu.
Westerny o Djangovi nebo filmy rozvíjející souvislosti s tímto pistolníkem vznikaly již hned po Corbucciho snímku. Tituly jako Django střílí první (1966) Alberta De Martina, Několik dolarů pro Djanga (1966) Enza G. Castellariho, Djangův syn (1967) Osvalda Civiraniho nebo Nečekej, Django, střílej! (1967) Edoarda Mulargii byly ovšem v pojetí scenáristů a režisérů zcela odlišné. Nejedná se o nové variace, ale o svébytné napínavé podívané.
V 70. letech se jméno Django objevovalo v  atraktivních názvech italských westernů, v nichž býval naznačen nějaký příběh, motiv nebo apel na publikum, jako například v Zabíjej, Django... zabíjej první! (1970) Sergia Garroneho. V některých jiných případech producenti, scenáristé a režiséři stavěli vedle sebe fiktivní pistolnické legendy italského westernu a populární kultury, jak je tomu třeba ve snímku Django vyzývá Sartanu (1970) Pasquala Squitieriho.

Světový úspěch Corbucciho westernu se odrazil i v některých ironických odkazech a  parodických nadsázkách. V hudebním westernu Malá Rita (1967) Ferdinanda Baldiho prosí umírající Django hrdinku, aby ho nechala zemřít ve velkolepém stylu, protože ho znají i v Japonsku. Ve snímku Jdu… zabiji a vracím se (1967) Enza G. Castellariho je Django již v úvodní scéně zastřelen lovcem hledaných zločinců společně s  postavami z filmů Sergia Leoneho.
Django není pouze mezinárodním fenoménem italského westernu a populární kultury 60. a  70.  let, ale také kultovní postavou, kterou proslavila i titulní pop jazzová píseň Luise Bacalová z temného Corbucciho westernu. Potulný pistolník táhnoucí za sebou rakev se stal v  Itálii a  především v zahraničí společně s jinými postavami tajemných a  ironických hrdinů jako Ringo, Sartana a Sabata idolem několika generací filmových diváků, fanoušků a sběratelů.