Táborský a Teller učí anatomii smíchu

Scénář i režie jdou za Lubošem Balákem. Komediograf je nazýván divadlem jednoho autora. Všechny hry totiž pochází výhradně od Baláka. To je ve skutečnosti největší Achillovou patou, protože představení se zasekává na absenci děje. Když už se lehce nastíní nějaká zápletka, do země ji zašlapávají laciné vulgárně-chlípné narážky.

Miroslav Táborský jako stárnoucí komik a jeho kolega Filip Teller v mnoha rozdílných rolích (neodbytná fanynka, výstřední recenzent, neúspěšný student umělecké školy aj.) ještě před začátkem vyškolí diváky, jak se v průběhu večera správně chovat. Táborského humor je staromódnější, upjatější, ale rozumí si s loutkou a  břichomluvectvím. Tellerův projev je naopak svižnější a pro mě přirozenější. Dostává se mu také větších ohlasů publika. Pozitivní je, že si Komedie o komikovi dělá legraci z žánru jako takového.

Přehrávání a zveličování se stávají základními jednotkami, z nichž vyrůstají povedenější i trapnější vtipy, gagy a skeče. Sama jsem se drtivou většinu času nesmála, a to ani když jsem „musela“. Ostatní se řehtali často, takže fanoušky si inscenace najde. Nicméně mně se čas táhl neuvěřitelně pomalým tempem. Tragédie je svým způsobem lehký žánr, když nikoho nezaujme, řekne se, že to lidé nepochopili. Komedie? Ta se musí skutečně umět. Tam se nejde vymluvit vůbec na nic.