(Ne)povedená Stella
Jedna z našich nejpopulárnějších hereček Stella Zázvorková se narodila 14. dubna 1922 v pražské osadě Dolní Krč v domě č. p. 35. Přišla na svět jako mladší ze dvou dětí architekta Jana Zázvorky a módní návrhářky Zdeňky Zázvorkové, rozené Křapáčkové. Svůj debut na divadelních prknech si Stella odbyla již ve čtyřech letech, coby škrcené dítě na scéně Lesního divadla Krč.
Tenkrát ji „rdousila“ její vlastní teta, sama ochotnická herečka. Svoji životní premiéru však malá Stellinka namísto předepsaného „skonu“ završila hlasitou spontánní replikou „Fuj, ty ale vypadáš“, komentující tetino amatérské nalíčení. Tím v konečném důsledku nejenže rozesmála celé hlediště a vytrhla herečku z role, ale nevědomky naznačila charakteristiku většiny svých budoucích postav. Na další herecké krůčky si však musela počkat téměř až do dospělosti, kdy se bez vědomí rodičů přihlásila do divadelní školy E. F. Buriana.
Dětství Stelly Zázvorkové nebylo jednoduché. Její o osm let starší bratr, jenž se stal uznávaným a vyhledávaným filmovým architektem, ji totiž mnohdy brával do biografu na filmy nepříliš vhodné pro děti a ona se pak často budila hrůzou. Přesto na to období vzpomínala s úsměvným nadhledem a s bratrem se měli celý život velmi rádi.
Zato s matkou si příliš nerozuměla. Jméno přitom dostala právě od ní, protože si přála, aby Stella byla podobně jako hlavní hrdinka stejnojmenného románu Camille Flammariona krásná, vysoká a štíhlá blondýna. Jenže „naše“ Stella byla menšího vzrůstu a již od dětství měla sklon k nadváze. Matka jí dokonce vyčetla, že není ani stínem její krásy. Ovšem co jí nebylo naděleno na kráse (na rozdíl od její matky, jež si na svém půvabu a noblese až přehnaně zakládala), to vyvážila svým temperamentem. Ke klidnému životu budoucí představitelky především komediálních rolí nepřispělo ani to, že se během jejího dospívání rodiče rozešli. Nejspíš především kvůli matčině citově chladné povaze.
S otcem si naopak Stella rozuměla daleko více, přestože jí odmítl pomoct k divadelní kariéře. Jako uznávaný architekt se sice znal se spoustou významných herců, ale o nějaké protekci nechtěl ani slyšet, a když se Stella ještě nedostatečně připravila na zkoušky na konzervatoř, neštěstí bylo hotovo! Pak jí nezbývalo než jít studovat gymnázium. Z trucu se proto rozhodla, že propadne. Ale prý jí to nedalo moc práce, protože předměty jako matematika a fyzika jí nic neříkaly. Nakonec se s tatínkem dohodli, že jí zaplatí anglickou kolej, aby zde mohla studovat jazyky.
Později se „uchytila“ u E. F. Buriana, kde byl její první rolí nábytek v Zeyerově Staré historii. Přesněji portiéra, umyvadlo a stolička. Jako elév pak „hrála“ živé kulisy velmi často. Naučila se díky tomu pohybovat po jevišti a nepřekážet hercům. Režisér jí i tak řekl, že „má tendenci k přehánění a nemá konkurenční sklony“. Její slibně se rozvíjející kariéru v tomto souboru přerušila válka.
Tehdy se stala, spolu s několika dalšími bývalými studenty Burianovy divadelní školy, členkou divadla Větrník, i když šlo spíš „jen“ o divadelní spolek bez stálé scény a s recitačními pásmy. Soubor pak přešel do Pražského dětského divadla (skupina Míly Mellanové), aby jeho členové unikli totálnímu nasazení v Říši. Právě ve Větrníku se Stella seznámila se svým budoucím, a vlastně i jediným manželem, Milošem Kopeckým.
V poválečných letech vystřídala hned několik domovských scén – Divadlo satiry, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého nebo Divadlo E. F. Buriana, tehdy Armádní umělecký soubor. V roce 1955 zakotvila v Divadle ABC, ve kterém jí nabídl angažmá samotný Jan Werich. V tomto divadle, později začleněném do Městských divadel pražských, působila až do svého odchodu na odpočinek v roce 1990.
Krátce po osvobození se také začala rozvíjet její známost s Milošem Kopeckým. K jejich následnému sňatku přispělo kromě vzájemné náklonnosti i to, že byl Miloš Kopecký po návratu z koncentračního tábora osamělý a frustrovaný ze ztráty své matky. Manželství sice dlouho nevydrželo, ale narodila se jim dcera Jana. Ta bohužel ve čtrnácti letech tragicky zahynula. Ve vzpomínkové knize O sobě se Stella ke svému rozchodu s Milošem Kopeckým vyjádřila takto: „S Milošem jsme si o všem opravdu důvěrně promluvili až po pohřbu naší dcery. Od té doby jsme spolu nikdy neměli žádné spory a po celý další život jsme si dobře rozuměli.“
Paní Zázvorková prý sama nikdy vyloženě netoužila po jedné konkrétní roli a vždy byla znovu a znovu překvapována, jak krásné nabídky dostávala, aniž by se o ně výrazněji přičinila. Možná to však bylo prostě proto, že jí pestrost rolí jednoduše vyhovovala. Jejím životním krédem bylo i přesvědčení, že všechno, co by ji mohlo omezovat či brzdit v rozletu, musí co nejrychleji překonat a těšit se z každé maličkosti.
I když nepatřila mezi herečky-krasavice, dostala možnost zahrát si i milovnice. Tou vůbec první byla holčička ve hře Honzík Pára Pražského dětského divadla, v níž se zamiluje, i když jen kamarádsky, do hlavního hrdiny. Z televizních rolí můžeme v tomto smyslu připomenout především truchlící vdovu Popovovou v komorní komedii Medvěd z roku 1961, kdy čelí nároku velkostatkáře Smirnova v podání Jana Wericha na splacení dluhu jejího zesnulého manžela.
V dospělosti vyhledávala spíše pánskou společnost, možná i díky vyrůstání ve víceméně chlapeckém kolektivu se svým starším bratrem. Jan Werich ji dokonce, ještě s Jaroslavou Adamovou, pravidelné přijímal u sebe doma na Štědrý den v jinak výlučně pánské sešlosti. A přestože se paní Zázvorková po nevydařeném manželství již nikdy neprovdala, měli muži v jejím životě významné místo. Především jako přátelé a kolegové. Dokonce o ní sami říkali, že je pro ně jako sestra. V knize O sobě o vztazích mužů se ženami poznamenala: „Když se žena zbaví svého problémového, ženského majetnického pudu, může se dokonce i stát, že u mužů rozpozná jejich podivuhodné vlastnosti.“
O talentu Stelly Zázvorkové, jejíž sté výročí narození si letos v dubnu připomínáme, svědčí i fakt, že se prakticky ihned poté, co dostala první filmovou příležitost, stala jednou z nejžádanějších českých hereček. Díky její přirozenosti i uvěřitelnosti ztvárněných postav přitom nikomu nepřijde, že by jí bylo „už moc“, ačkoli měla na svém kontě filmových nebo seriálových rolí více než tři sta.
Řízením osudu zůstala sice nakonec v životě sama, ale osamělá se prý nikdy necítila. O to víc si totiž užívala přízně svých přátel a kolegů, kteří ji měli upřímně rádi a do posledních dní o ni s láskou pečovali. Stella Zázvorková skonala náhle 18. května 2005 ve svém bytě v Praze-Dejvicích.
