Nacházím se v období, kdy raději zkouším, než hraju.

Jste z Rosic, avšak valnou část své dosavadní profesní kariéry jste strávila v Praze. Studovala jste na DAMU, od studií působíte v pražském divadelním uskupení 11:55, hostujete v Činoherním studiu v Ústí nad Labem či divadle Vosto5. Čím si vás Provázek přitáhl zpátky na Moravu? 

Můj návrat byla taková velmi náhodná a možná až osudová kombinace několika věcí. Anna Davidová, která mě sem přivedla, je jediná režisérka, kterou jsem kdy oslovila s tím, že bych s ní ráda pracovala. Viděla jsem na Provázku její inscenaci Tichý Tarzan a říkala si, že to je přesně to divadlo, jaké bych chtěla hrát. Bylo to ještě na DAMU. Nicméně trvalo několik let, než jsme se k sobě mohly dostat. Anička jako režisérka v divadlech hostovala a pracovala tak s herci, kteří tam byli v souboru. Vyzvala mě tedy ke spolupráci, až když nastupovala jako umělecká šéfka na Provázek. Návrat z Prahy do Brna pro mě znamenal návrat domů, ale nejspíš bych do Brna nešla za nikým jiným, a asi ani za Aničkou nikam jinam. Tak to hezky klaplo. Ono to přece jenom bývá obvykle naopak, herci se spíš chtějí dostat do Prahy. Tam je v rámci naší republiky zřejmě takové pomyslné finále. Nejvíc příležitostí v divadle a hlavně mimo něj. A já bych z ní asi taky nechtěla nikdy úplně vymizet. Vlaječku tam snad zapíchnutou mám, ale tady jsem teď doma. 

Husa na provázku patří k brněnským legendám. Jak jste vnímala Provázek předtím, než jste se stala jeho součástí, a jak ho vnímáte nyní? 

Pocházím kousek od Brna, Provázek je tedy i má legenda. Zároveň spolu s HaDivadlem divadlo, které mě formovalo a kvůli kterému jsem se herectví chtěla věnovat profesionálně. Tehdy to byl asi ještě takový trochu naivní dětský sen. Dneska už ho vnímám zevnitř, dospěleji. Stejně jako splaskla všechna ta romantika okolo divadla. Ale Provázek pro mě má pořád kouzlo. Občas se tam někde před představením postavím a řeknu si: „Ty jo, tak tady já teď hraju.“ A ještě si vzpomenu na to, jak jsem z toho divadla a herců byla třeba v šestnácti úplně urvaná. 

Jaký je to pocit, stát na jevišti se svými hereckými idoly? 

Je to super. Já mám pocit, že čím lepšího máte hereckého partnera, tím lepší můžete být i vy. Pokud je to nastaveno zdravě a vy se před ním strachem nekrčíte a on na vás nedělá ramena, přirozeně vás vede kopcem nahoru za ruku. Ne táhne, ale vede. Můj největší idol je Ivana Hloužková, vůbec se tím netajím a Ivanu si proto často dobírám. Ona mi to vynášení do nebe asi moc nevěří, a přitom já to myslím docela vážně. 

Kromě herectví se aktuálně věnujete projektům, které vnáší do divadelního prostoru nedivadelní formáty. O co přesně se jedná? 

Provázek.kvíz s názvem Jak vidí Brno? je prostě pub kvíz v divadle s trochou kultury a hlavně nějakým sociálním přesahem, kdy ke každému dílu přizveme nějakou komunitu nebo menšinu, která žije v Brně. Nazíráme vždycky Brno její optikou. Optikou sousedů, kteří tady žijí vedle nás a možná je vůbec neznáme. Chceme tím dát jasně najevo, že naše divadlo je otevřené všem. Na což jsem patřičně hrdá. A Změna programu vyhrazena je další nový projekt, na který jsem řádně pyšná, ale vlastně vůbec není nedivadelní. Naopak, já si myslím, že je to ryzí divadlo. Úplně čistá improvizace, kde všechno vzniká teď a tady. To je pro mě velmi cenné. Z té nejistoty se dá hodně těžit. Dá se všechno prohrát i hodně vyhrát. 

Mají vaše role nějaký společný znak? 

Většinou vznikaly autorsky a z improvizace. Takže do nich můžu hodně vnést já sama. Bylo to teda pravidlo spíš mimo Provázek, ale i tady to docela prosakuje. A jinak nevím, na to se ještě málo dokážu nahlédnout zvenčí. 

Máte nějaký herecký sen, který byste si chtěla splnit? 

Asi spíš takový, aby mě nikdy divadlo nepřestalo bavit, hlavně se v něm rozvíjet, neustrnout v něčem, co mi jde, a to pak už nechtít z lenosti měnit. Věřím, že opravdu blbých rolí je fakt málo, a i ty se dají upravit. A já jsem měla zatím štěstí na fakt dobrý režiséry. Tak snad se s nimi a dalšími takovými budu potkávat co nejčastěji. Třeba s Petrou Tejnorovou. S tou bych ještě někdy ráda zkoušela. A taky bych si docela zahrála s loutkama. Tam vzniká kouzlo. 

Čím je z vašeho pohledu Provázek specifický? Dovedla byste charakterizovat energii, která tímto divadlem prostupuje? 

O divadlech a hercích kolují obecně takové legendy zhýralosti. Provázek, ze všech divadel, co znám, je splňuje úplně nejmíň. Málokdo kouří, občas se tam pije, ale nechlastá. Herecká šatna vypadá jako útulný obývák. A tím nemyslím, že tam máme telku a koberec, mluvím spíš o nějakém pocitu. Čisto, uklizeno, dobrá nálada. A i starší kolegové jsou tady pořád mladí. Neustrnuli ve svých postupech a škatulkách, nebojí se zkoušet nové věci. Naopak. A v neposlední řadě je Provázek čím dál víc sociálně angažované divadlo, nejen ve své tvorbě, ale i v rámci doprovodných akcí. Jsem pyšná, že toho můžu být součástí. Jo, a taky máme v šatně saunu. 

Na co se těšíte v pochmurném listopadovém čase? 

Bude to znít jako reklama, ale skutečně se hrozně moc těším na zkoušení nejnovější inscenace Proč se dítě vaří v kaši, kvůli pandemii dlouho odložené. Já jsem teď delší dobu velkou inscenaci nezkoušela a momentálně se nacházím v období, kdy raději zkouším, než hraju. Pak taky na další improvizace (Změna programu vyhrazena), protože i to je trochu zkoušení, jen před diváky. Na otužování. Na saunování. Na topení v kamnech. A taky na premiéru Chazarského slovníku, ve kterém sice nehraju, ale můžu se podívat na všechny své provázkovské idoly a taky na nové kolegy. 

Váš diář je plný divadelních, filmových i hudebních aktivit. Máte nějaký volný čas a jak ho trávíte?

Včera jsem v rámci víkendového workshopu ukovala nůž. Takže asi tak. A budu s ním trochu vyřezávat a hodně vařit. V divadle mám taky čest být v pohárovém družstvu, ale cukrárny poslední dobou docela zanedbáváme. A taky doma vášnivě sledujeme MasterChefa a Ochránce. To je docela velký rozptyl, že?!