Monteverdiho baroko brnká na operní struny v Divadle na Orlí

Režijní vedení Vladimíra Johna, který studuje operní režii u Aleny Vaňákové, redukuje počet postav, což zjednodušuje přehlednost a zároveň se zaměřuje na intenzivním ztvárnění emocí. V hledišti tak lidé koulí očima a myslí si, že sledují antickou telenovelu plnou nečekaných zvratů. Operní zpěv doprovází živý orchestr, který se skládá převážně ze smyčcových nástrojů. Z těch méně obvyklých zmíním theorbu Karla Fleischlingera. Historická harfa Jany Janků však na druhé premiéře v neděli chtěla lépe naladit.

Jednodušší scéna umožňuje divákům zapojit představivost. Nedokázala jsem ale rozluštit obsah obrovských pytlů, které se spouštěly ze shora zejména v druhé polovině, ani jsem nepochopila, co měly symbolizovat. Ztvárnění mužských postav ženami a ženských postav muži má zejména šokovat. Já se však kloním spíše k tradičnosti. Muž mužem a žena ženou.

Jde poznat, že je celé obsazení dostatečně připraveno a že je barokní hudba a její interpretace hlasem ohromně baví. Hodně prostoru dostává na začátku Nela Drozdová jako Fortuna, kterou spolu s Bedřiškou Ponížilovou v hlavní rolí Poppeyi považuji za nejlepší hlasové projevy večera. Z mužů se nejlépe pěvecky vyjadřuje Martin Frýbort coby Seneca. Michael Robotka má nejen skvělý zpěv, ale umí zábavně interagovat s publikem.

Korunovace Poppey v podání Komorní opery JAMU je intenzivní a neobvyklý zážitek. Na malém a omezeném prostoru rozehrávají smršť rychle se střídajících emocí, které jsou pro operu tak typické. Zároveň jsou studenti i hudebníci dobře sehraní. Občas se ale v titulcích objeví jazyková chybka nebo překlep, na což jsem velký pedant. Celkově se jedná o kvalitní operu, která rozhodně nenudí a poskytuje modernizovaný nádech baroka ze 17. století. U mě rozhodně rozdmýchává a obnovuje zájem o skutečná historická fakta římského impéria.