Matilda brojí, děti se spojí a dospělí se bojí

Příběh vypráví (ne)obyčejná holka. Doma je to na prd. Navíc ji strčí do nejhorší školy na světě, kde vládne ředitelka Trunchbullová. Je to zlá babizna s obří bradavicí na nose, která nesnáší děti. Zlobivé žáky mučí ve vlastnoručně vyrobené cele. Zbožňuje hod kladivem a čokoládové dorty. Aby se Matilda nezbláznila, utíká do světa příběhů, ale postupně se učí bojovat i proti nespravedlnostem běžných dní.

Režisér Petr Gazdík ukazuje ještě více než v Mary Poppins, že mu práce s dětmi jde. Se svým týmem zajistil, že se i ti nejmenší cítí na jevišti sebejistě a komfortně – herecky, pěvecky i pohybově. Sám Gazdík muzikál i přeložil, což se ukazuje jako největší slabina. Používá obraty, kterými dnešní děcka nemluví. Specializaci Trunchbullky nazývá „fizet“, což dává smysl jen v angličtině: phys-ed (physical education). U nás je to tělák! Pojmenování „odbojné děti“ k  závěrečnému čísle „revolting children“ jaksi nepasuje. Můj tip: Čeština má přece zvukomalebnou souhlásku „ř“ ve slovech „bouřlivé“ a „bouřící“. Záseky v překladu vedou k nesrozumitelnosti sborových písní.

Hudební nastudování Dana Kalouska a Emy Mikešové je fenomenální. Dostatek plechových nástrojů vytrubuje nezapomenutelné melodie. Všichni se energií z hudby sálající nechávají pohltit i díky choreografii Carli Rebeccy Jefferson. Na hudební scéně létají na houpačkách. Na děkovačku se jezdí na kolobrndách. Barevná scéna Petra Hlouška a laserové efekty nutí diváky křičet krutopřísné „wow!“.

Anna Bergerová jako Matilda rozlišuje čas, kdy se ztrácí v milovaných knihách a vypráví příběhy hladce jako po másle. Stojí-li před neúprosně nefunkční realitou, je na slova skoupá. Milan Němec se v ženské roli ředitelky Trunchbullové vyžívá a vnáší do děje až hororové momenty. Bruce Kryštofa Helbicha vyčnívá mezi ostatními dětmi precizním zpěvem a Hortensie Emy Miklišové zase rozpustilou roztomilostí.

V Městském divadle se v Matildě servíruje pro děti i dospělé důkladně uleželý výběrový steak. Stravitelnosti občas vadí tuhé šlachy překladů, což ale vyvažuje ostře vyladěné orchestrové koření. Že neporazíme nespravedlnost pouze nadpřirozenými schopnostmi nebo zlobením, chápeme. Když dojde ti, že život není moc fér, neznamená to jen říct si, tak to tak ber. Přepiš příběh života s tužkou pevně v ruce. To je ta revoluce!