Maléhry: Za každým lidským úspěchem je především láska

Divadlo MALÉhRY vzniklo už v roce 1987. Můžete ve stručnosti nastínit jeho genezi až do dnešních dnů?

Bára: Věřím, že nic není náhoda, ani naše setkání. Prostě to přišlo. S Niki jsme se setkaly ve čtrnácti letech na brněnské konzervatoři, jako jediné dvě holky z ročníku. Tenkrát už pomalu začínala hrát s Danielou, která se v té době zabývala především divadlem jednoho herce, pod režijním vedením režiséra Divadla Na provázku Petera Scherhaufera. Přidala jsem se k nim. Nejprve jsme hrály představení cizích autorů, ale když Peter zemřel, šly jsme do toho samy. Začaly jsme pohádkami pro děti a po čase nám podal pomocnou ruku Bolek. Dal nám prostor ve svém divadle. Je to takový náš pozemský anděl strážný. Tvořily jsme z radosti a touhy sdílet s diváky. Vyplynulo to samo. Najednou jsme zjistily, že nás okolí jako tvůrčí tým začalo brát vážně. Myslím, že za každým lidským úspěchem v jakémkoliv oboru je především láska.

Odkdy používáte pojem třinohra a co přesně si pod ním máme představit?

Nikola: Jednou jsme přemýšlely, kam nás zařadit. Žádný šuplík úplně nevyhovoval, a tak jsme si vymyslely nový. Tři na volné noze, to je šest nohou, jenomže jedna noha se každé z nás vznáší někde ve vzduchu. Tou druhou stojíme jakžtakž na zemi... A taková trojnožka už ledasco vydrží, i hraní divadla!

Dokážete si představit, že by se z vás časem stala čtyřnohra, nebo dokonce pětinohra?

Daniela: Naprosto s přehledem. Už teď si zveme kolegy na hostování. Jen je asi fakt, že je nutné, aby všechny zúčastněné nohy šlapaly v takovém rytmu, který dohromady vytvoří harmonii, nikoliv soupeření a boj o zviditelnění vlastního ega. 

Máte při tvorbě repertoáru a výsledné inscenace pevně rozdělené role?

Bára: No jasně, pokud nesouhlasíme všechny tři, není to to pravé. Hledáme dál. Daniela píše, Nikola režíruje, já jsem na vizuál. Taky ráda vymýšlím světla, zvuky, výběr hudby, to je zase moje parketa. A všechny tři si do toho kecáme... Je to živý tvar.

Kolik času spolu trávíte i mimo divadlo?

Daniela: No, lepší by bylo se zeptat, kolik času spolu netrávíme. Náš pracovní život se prolíná s tím soukromým. Hranice neexistují. Přihlédnete-li k tomu, že se to tak děje víc jak dvacet let, dojdete k poznání, že je to možné.

Nikola: Oni se nás totiž všichni pořád ptají, jak je to možné, a my na to nemáme vysvětlení. Jsou věci, které se dějí. Pokud se setkají lidé, kteří vysílají na stejných vlnových délkách, není třeba o tom polemizovat. Je třeba to přijmout a děkovat za tenhle dar. A koneckonců, nic není náhoda, ani to naše setkání.

Váš repertoár tvoří takřka výhradně komedie. Vážná dramata, nebo dokonce tragédie vás nelákají?

Daniela: Co je to vlastně ona „vážnost“? Neschopnost podívat se na věc z nadhledu? Komedie je celistvá. Je v ní obsaženo i ono „vážné drama“. V jedné z našich tragikomedií jsme se zabývaly hodně tragickým tématem, přihlédnu-li k tomu, že se jednalo o inspiraci z rodiny jedné naší kamarádky, bylo to skutečné drama. Pojednávalo se v něm o zneužívání dívek vlastním otcem… Na každou tragickou situaci lze pohlížet ze dvou stran. Žijeme v dualitě, a proto jsou naše komedie tragikomediemi, ze kterých trochu mrazí. Jsme toho názoru, že svůj život si tvoříme každý sám. Svými postoji, myšlenkami a pohledy na svět, a tak chceme divákům říct, že veškeré naše starosti se z určitého úhlu pohledu jeví opravdu komicky, a když se jim dokážeme zasmát, ztratí nad námi „kouzelnou moc“, jako v pohádce. Smích léčí, spojuje, prodlužuje život. A když se společně zasmějeme problémům, uvědomíme si, že v tom nejsme sami a že všechno má řešeni. Vážnost nic neřeší. Alespoň z našeho úhlu pohledu.

Kde berete inspiraci?

Bára: V životě kolem nás. V našich inscenacích se občas poznávají naši přátelé. V komedii „Nebe“ jsme použily jako předlohu k jedné z postav konkrétní paní z okolí. Ta milá dáma na to představení přišla třikrát a potom nám sdělila, že jedna z postav (právě ta, která byla napsána podle ní) ji hodně baví. „Je to taková slepice,“ řekla. Došlo nám, že i my se často nevidíme, že si mnohdy neuvědomujeme, jak naše chování působí na druhé. Vidět se „v zrcadle“, to je pro každého z nás hodně poučné. Díváme se kolem sebe, posloucháme, co lidi řeší, co je zajímá, občas si zapisujeme útržky hovorů. Nebo nás někdo naštve, a tak to „vyřešíme“ tím, že ho dáme do představení. S nadhledem a humorem se dá pochopit každý čin nebo lidská vlastnost. Nikdo nejsme dokonalý, a v tom je právě krása lidského bytí.

MALÉhRY, to jsou dnes i podcasty, blog, knihy… 

Nikola: Knihy jsme začaly vydávat, protože Daniela píše a píše... Jí by stačilo zavřít to všechno do šuplíku, ale pro nás je to bohatství skýtající novou zábavu. Dávat texty na blog, vybírat, co vydáme knižně. Co se týká podcastů, to je dar tohohle „pozoruhodného viru“. Nemohly jsme hrát, a tak jsme živě vysílaly z Divadla Bolka Polívky. Potom se nás zeptali: „Holky, nechtěly byste zkusit podcasty?” „Jasně,“ odpověděly jsme, „a co to je?“ Možná, že odpověď dodnes úplně neznáme, ale podcasty na různá témata, o kterých Daniela píše zamyšlení a fejetony, nám zůstaly i po karanténě a budeme se jim věnovat dál. Je to další možnost setkávání se s diváky, i když na jiné půdě než v divadle.

Báro, během studií jste žila v Praze, ale nakonec jste se vrátila na jižní Moravu. Může se stát, že by vaše kroky jednou vedly zase opačným směrem?

Bára: Co se stane zítra, s tím si nelámu hlavu. Dnes se cítím dobře Brně. Žiju v něm kus života a považuji ho za svůj domov. Mám to tady ráda. 

Letos jste se po docela dlouhé době objevila i na plátnech kin, konkrétně v Havlovi. Máte představu, kdy se tak stane znovu?

Bára: Po dlouhé? Já ani nevím, čas je relativní. Mám problém spočítat si, kolik mi je vlastně let, natož kdy jsem co natočila! Baví mě točit filmy, baví mě hrát divadlo, baví mě rozhlasová tvorba, baví mě vydávat knížky, vymýšlet a realizovat podcasty... Ale stejně tak mě baví úplně jednoduše žít. I kdybych teď neudělala vůbec nic, co se ve společnosti považuje za úspěch, užiju si to, co za úspěch považuji já. Je to jednoduchost a „obyčejnost“ života, která se v dnešní době stala naprosto neobyčejnou záležitostí.