Mádlovy rádiové Vlny vysílají jeho představu o srpnu 1968

Snímek je avizovaný jako směs historického dramatu a thrilleru. Děj se odehrává na konci 60. let minulého století. Studenti   vysokých škol mají novou modlu, která se jmenuje Alexander Dubček. A ten nezahálí! Komunistickému režimu nasazuje „lidštější tvář. Mimo jiné, v rámci Pražského jara, přinese do tehdejšího Československa svobodu tisku, protože podle něj je cenzura nepřípustná. V té době spolu bydlí v Praze dva bratři Tomáš (Vojtěch Vodochodský) a Pavel (Ondřej Stupka). Protože sourozencům Havlíkovým rodiče tragicky zemřeli,   tak se starší Tomáš stará o mladšího Pavla pod přísným drobnohledem nerudných ženštin ze sociálky. Když se však dozví, že se přihlásil do konkurzu na pracovní místo v Československém rozhlasu, tak se stane nečekaná věc.

Také čtěte

Zahradníkův rok s Kaiserem je oslava Karla Čapka i nezdolné vytrvalosti

V nejnovějším filmu Zahradníkův rok balancuje režisér Jiří Havelka na hraně bizáru, absurdna a...

Místo Pavla nastupuje jako technik do rádia právě Tomáš. Setkává se tam se svým vedoucím Milanem Weinerem (Stanislav Majer), ale i dalšími osobnostmi, jako je na příklad Jiří Dienstbier (Vojtěch Kotek) nebo Jan Petránek (Petr Lněnička). Zamiluje se dokonce do novinářky a překladatelky Věry Šťovíčkové (Táňa Pauhofová). Režim na Tomáše tlačí, takže je nucený k donášení na své kolegy z rádia. Všechno vyvrcholí právě srpnem 1968, na kterém sledujeme „odboj rádia“ vůči vpádu cizích vojsk na naše území.

Nejlepší aspekt filmu tvoří kamera Martina Žiarana a střih Filipa Maláska. Skrz záběry kamery oba přenáší nejen thrillerové akce, ale umí zabrnkat i na nostalgickou strunu. Naopak jako nejslabší článek se ukazuje jeho povrchnost a hloubka vykreslení postav. Krásným příkladem je prezentování Milana Weinera jako hrdinského disidenta, přitom v realitě byl vedoucí Redakce mezi národního života velmi prominentní komunista. Jednání jednotlivých postav a jejich předkládaná hloubka se ukazují jako velmi vágní, takže si k nim nestihnete vybudovat dostatek citové vazby.

Nezbývá nic jiného než přijmout fakt, že se jedná o osobní pohled na dobu minulou, kterou Jiří Mádl nikdy nezažil. Což může vadit zejména pamětníkům, kteří si snímek porovnají se svými vzpomínkami. Mádlova interpretace neumí obsáhnout drobné nuance a nahlížet na problematiku širšími úhly pohledu. Řemeslně skvěle zvládnutou kameru, střih a hudbu proto ubíjí, že Vlny na malířskou paletu vymáčkly pouze černou a bílou. A tyto dvě barvy odmítá Mádl míchat dohromady.