Loupežníci to jsou páni. To jsou páni z povolání

Píše se polovina 18. století v německém Porýní. Dva bratři – Karel a Hanz Mooreovi – nemají zrovna nejlepší vztah. Karel se chce usmířit s otcem. Napíše mu dopis. Hanz mu ale přečte podvrh, což způsobí, že otec Karla zavrhne a ten se přidá v Čechách k bandě loupežníků. Mezitím se hamižný a podlý Hanz snaží zbavit starého Moorea, touží získat i Karlovu milou Amálii a prahne po moci nad celým majetkem rodiny Mooreových. 

Pro režiséra Martina Modrého jsou Loupežníci absolvenstké představení. Jeho zpracování vnáší do klasiky ryze moderní prvky. Střílí se ze samopalů nebo revolverů. Dobové kostýmy a rekvizity  tvůrci zasazují do humorných náznaků – šaty Amálie na kolečkách v hledišti vzbuzují náležitý ohlas. Jeviště leží vzhledem k hledišti poměrně vysoko, s čímž se adekvátně pracuje, ale na konci při děkovačce by se schůdky opravdu hodily. 

Obsadit Lucii Netopilovou do mužské postavy Karla se jeví jako odvážný tah. Netopilová vyjadřuje opačné pohlaví jak tónem hlasu, tak fyzickým projevem. Její sebejistotu nabourávají občasné záseky v přednesu textu. Plynulost mluveného projevu jistě v průběhu dalších repríz vypiluje k dokonalosti. Martina Tomanová coby Amálie skrývá překvapivý komediální potenciál. Nevyčerpatelné energie Tomáše Webera jsem si všimla už při Radúzovi a Mahuleně. Jako loupežník Spiegelberg je naprosto geniální. 

Loupežníci v Martě pojednávají o totálním rozpadu rodiny, komunity i vlastní integrity z pohledu mladých lidí, kteří jsou na přelomu puberty a mladé dospělosti. Studenti zachovávají  Schillerovy představy o hrdinství, maskulinitě a odraz jeho ega. Spád vyprávění tak může působit zmateně, ale pro bouři a vzdor je zmatenost nejbližší sestrou. Snažit se pro sebe urvat víc a vždy bojovat o co nejlepší konec. Člověk pro sebe totiž není pouze nebem, ale i peklem.