Lidství Jana Skácela

Jan Skácel je vnímán především jako básník, jehož verše „zdobí“ i kašnu na brněnském centrálním náměstí. V počátcích své tvůrčí dráhy ovšem pracoval jako reportér, aby se později v Československém rozhlase stal i dramaturgem. Ale popořádku…

Narodil se 7. února 1922 ve Vnorovech (u Veselí nad Moravou) do učitelské rodiny Emila a Anny Skácelových. Jeho rodným domem byla dokonce přímo stará škola, kde mladí manželé krátce bydleli. Do školy však začal chodil v Poštorné u Břeclavi, kam se přestěhovali v roce 1927. Na gymnázium pak nastoupil do Břeclavi, ale dokončil jej v roce 1941 už v Brně, kam rodina nakonec přesídlila.

Už první zaměstnání tehdy devatenáctiletého Jana bylo spojeno s kulturou. Nastoupil totiž jako uvaděč do kina Moderna (dnešní pasáž Jalta), odkud jej v první polovině listopadu 1942 odvolalo nucené nasazení do Říše, aby pracoval jako dělník v Rakousku. Po osvobození ještě krátce navštěvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, ale studií nakonec zanechal.

Tehdy však začal se svými vážnými básnickými pokusy, protože jak říkal s humorem sobě vlastním: „neměl na cigarety“. Za první báseň otištěnou v roce 1945 v brněnské Rovnosti mu krom honoráře pětadvaceti korun přišel z redakce dopis Oldřicha Mikuláška, aby poslal básně další. Nakonec se Jan Skácel stal v Rovnosti i redaktorem, paradoxně právě namísto Mikuláška, který odešel do Lidových novin. S Oldřichem Mikuláškem jej pojilo celoživotní přátelství. Co víc, když se Mikulášek rozešel se svou první manželkou Boženou, Jan se s ní záhy sám oženil.

V Rovnosti na sebe Jan Skácel významně upozornil hned zpočátku, a to reportáží z Líšeňských slavností v roce 1948. Tehdy mezi řádky napsal, že sem lidé spíše než poslouchat „ty správné projevy“ přišli na párky. Za tento článek byl krajským tajemníkem dokonce telefonicky vyloučen z KSČ. Nakonec se celá událost urovnala, i když podobných „výstrah“ dostal ve svém životě ještě několik. Sám je později komentoval slovy: „Napřed jsem se jich bál, pak mě začaly nudit. Před vyloučením mě ze všeho nejspíš zachránil smysl pro humor.“

Z Rovnosti byl nakonec v roce 1952, podobně jako většina tehdejších zdejších redaktorů vyhozen, a tak šel na truc pracovat jako údržbář do Závodů přesného strojírenství v Líšni (dnes Zetor). Odtud jej v roce 1953 „vytáhl“ opět Oldřich Mikulášek, tentokrát do brněnské redakce Československého rozhlasu, na pozici redaktora a posléze vedoucího redaktora literárně dramatického vysílání, kde Skácel setrval více než deset let.

První práce v moravském časopise pro literaturu, umění a kritiku Host do domu vyšly Janu Skácelovi v roce 1958. Od roku 1962 byl členem redakční rady Hosta, aby se 1. září 1963 stal rozhodnutím Ústředního výboru svazu československých spisovatelů jeho šéfredaktorem. Sám se k tomuto jmenování s nadsázkou vyjádřil slovy: „Jak jsem se pak stal šéfredaktorem Hosta, vlastně ani nevím. Vyskytla se prostě taková situace.“

Roku 1969 byl však, mimo jiné nejspíš i vlivem otevřené kritiky komunistického režimu v Hostu v roce 1968, odvolán z postu šéfredaktora a následně i vyloučen z KSČ. Do nuceného zániku časopisu v roce 1970 pak působil jako předseda jeho redakční rady a dopisovatel.

Následující obtížné období charakterizoval Jan Skácel slovy: „Nikdy jsem neměl dost peněz, abych si za ně mohl opatřit to, po čem jsem toužil. Dnes jich nemám ani tolik, abych si mohl opatřit to, co nutně potřebuji.“ Sice se snažil získat zaměstnání třeba i v dělnických profesích, ale jako „osoba prověřovaná“ a později „osoba režimu nepřátelská“ se setkával jen s neúspěchem.

Jako tvůrčí člověk, jenž miloval kulturu, také velmi těžce nesl nemožnost publikovat. Občasnou záchranou mu bylo, pokud mohl psát pod různými pseudonymy nebo jmény jiných literárů. Frustraci prohlubovala i neustálá nejistota, když jím uzavřené smlouvy o dílo byly často náhle a jednostranně vypovězeny druhou stranou.

Jeho první sbírka básní Kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957, když bylo Janu Skácelovi třicet pět let. Byl tedy již zralým člověkem, který měl podle svých vlastních slov „potřebu urovnat si své poznání a dozvědět se něco o sobě. O lidství a jeho podstatě.“ Poezii si zvolil, protože mu vyhovovala její sevřená forma a stručnost. Ve Skácelově básnické tvorbě se od začátku objevují především motivy venkova, přírody, porozumění života či téma lidových písní.

Po prvotině následovaly sbírky Co zbylo z anděla (1960), Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1965) a další. Kromě básní pro dospělé se Skácel věnoval i tvorbě pro děti. V roce 1961 například vyšly dvě knížečky s veršovanými příběhy pro nejmenší čtenáře. Celkem má autor, jehož verše se vyznačují zvukomalebností a lyrikou, na svém kontě bezmála dvacet básnických sbírek.

Kapitolou samou o sobě jsou navíc zhudebněné texty jeho básní, které se tím výrazněji přiblížily široké veřejnosti. Nejznámějším počinem v tomto směru je album O slunovratu (1999) Jiřího Pavlici, které na motivy Skácelových textů a lidových textů natočil se svým souborem Hradišťan. V pořadu České televize Písně českých básníků se k této práci Pavlica vyjádřil v tom smyslu, jak velkou zodpovědnost cítil, když pracoval se Skácelovým dílem. S verši, které připravil někdo jiný, navíc již nežijící.

V osmdesátých letech se Skácelovi, dík několika přátelům, dařila prohlubovat spolupráce s divadlem, jež opatrně započala již v předešlé dekádě. Tehdy však jeho jméno nesmělo být oficiálně uváděno. Například u překladu Andersenovy Sněhové královny v pražské Laterně Magice byl v roce 1979 uveden pod jménem František Raný. Naproti tomu v květnu 1984 už uvedlo tehdejší brněnské Státní (dnes Národní) divadlo Oidipa v jeho překladu i se jménem na plakátech.

V té době se také Skácelovi konečně dostalo významných ocenění. V roce 1987 je zvolen dopisujícím členem Bavorské akademie krásných umění a v roce 1989 mu nakladatelství Albatros udělilo cenu za rok 1988 v oblasti původní literatury pro děti a mládež. V témže roce byl vyznamenán i dvěma uznávanými evropskými literárními cenami – Petrarcovou, kterou převzal v Itálii, a slovinská spisovatelská obec jej vybrala jako laureáta velké ceny Vilenica.

Zhoršující se Skácelovo zdraví mu bohužel neumožňovalo využít následného celospolečenského uvolnění. K tomu se také přidávaly jeho obavy o zdraví manželky. Dnes již kultovní moravský básník skonal na selhání srdce 7. listopadu 1989, ve svém bytě na Kotlářské ulici v Brně, kde jej dnes připomíná pamětní deska.

(Foto: Archiv Moravského zemského muzea)