Kdo hraje v Mešitě většího rasistu? Po premiéře jim hrozí mediální poprava

Autoři Martin Glaser a Olga Šubrtová pojali Mešitu jako „divadlo na divadle“, což už brněnský divák důvěrně zná z kusů jako Bez roucha nebo Hra, která se zvrtla. V Moravském národním divadle se zkouší kontroverzní inscenace mladého autora s názvem Mešita. Kromě toho, že je Mešita nezdvořilá a nekorektní podívaná s drsně upřímnou sondou až na dno lidské duše, se zdá být trnem v oku brněnských divadelních kritiků, ochránců lidských práv a všech útlocitných diváků, co chodí do divadla pouze na nějakou tradiční pohádku.

Scéna Pavla Boráka je minimalistická.  Sytě červená. Jako krev pulzující z rozšklebené rány. Skrz odstín vášně a násilí se na vás valí lány umělých slunečnic, jejichž žlutě křiklavá přítomnost podtrhuje absurditu hodně opepřené parodie. Projekce Denisy Kuimcidis a Martina Svobodníka z prostředí Událostí v regionech nebo Českého rozhlasu se ukazují být jako brilantní tah. Navíc jako by z oka vypadly seriálu Dobré ráno, Brno!.

Z hereckých výkonů musím vyzdvihnout Petra Kubese, který typově přesně vystihuje uhlazeného ředitele divadla Pavla Zhoře. Musí pochlebovat nejen prudérním divákům, ale i zřizovatelům, a zároveň se třese, aby ho někdo z jeho vyhřátého postu nesesadil. Dále mě třeskutě rozesmává Bedřich Výtisk, který ztvárňuje herce Břéťu, protože cítím, že do role vkládá velký kus své skutečné osobnosti, upřímnosti a životních zkušeností z divadelního prostředí

Mešita je sprostá, nenávistná a zatraceně nekompromisní. A co víc? Je taky neuvěřitelně vtipná. Vrazí vám ránu mezi oči s takovou vervou, že se nedokážete, ba dokonce nechcete, bránit. Je to přesně ten typ inscenace, která od začátku do konce ignoruje tabu či korektnost. V Redutě to všechno natlačí do mixéru. A nezavřou víko! Na všechny strany tak stříká do ruda oděná srandovní satira.