Dorantovy lži mají krátké nohy. K dívce snů nakonec dojde

Ocitáme se v Paříži, jak ostatně sám autor zamýšlel. Ale ne na povrchu, ale v podzemí – konkrétně v pařížském metru. Že v té době žádná podzemka nejezdila? Děj je totiž zasazený v modernitě. Vidíme blikající banery, jídlo z rychlého občerstvení, mobilní telefony a nafukovací palmu. Slyšíte současnou hudbu a vnímáte dunění projíždějících souprav. Věnujte pozornost Dorantovi, který právě vyšel ze školy. 

Režie Aminaty Keity zobrazuje, co s člověkem dělá nedostatek sebevědomí. Kombinace extrémního tlaku okolí spolu s povrchností vytváří absenci vlastního názoru. Z Doranta Viktora Kuzníka znějí jen prázdná gesta. Kupí pak báje a lži jednu na druhou jako svůj obranný mechanismus. Je jako zraněné zvíře, které volá o pomoc. Současně mu věříte a zároveň se koukáte, jak se jeho nos lhaním zvětšuje jako ten Pinocchiův dřevěný.

Je zábavné pozorovat vedlejší role, protože každá jinak interaguje s Dorantem posednutím, blábolením výmyslů. Jeho sluha Cliton Martina Slámy vzhledově vypadá, jako kdyby vypadl z filmu Matrix. Ze začátku se snaží pánovy kiksy zametat pod koberec, ale jak se Dorantův nastolený chaos vyostřuje, zůstává bezzubý. Otec Doranta Geront v podání Jana Grygara symbolizuje zhoubu všech rodičů – myšlenku, že když zplodili potomka, tak mají automaticky právo na vnuka či vnučku. Anna Glässnerová coby Lukrécie brnká na struny všech introvertů v rytmu rapu.

Také čtěte

Mozart v Brně se zbavuje svého krvelačného krokodýla

Ve Lháři Národního divadla Brno do sebe přesně zapadá klasika a modernita hlavně díky propracovanému rýmovanému překladu Vladimíra Mikeše. Je to svěží a intenzivní také díky absenci přestávky. Vkusně obléct 380 let starou hru do současného hávu, to pak Dorant sype lži ze svého rukávu.