Bylo nás pět na Lidické. Milé, vtipné, idylické

Poláčkovo dílo nezdobí pouze maturitní seznamy středoškoláků, ale také bliká na televizních obrazovkách jako seriál Karela Smyczka z roku 1994. Autory brněnské dramatizace jsou režisér Mikoláš Týc a dramaturg Jan Šotkovský. Aby jim z toho vyšlo dvou a půl hodinové představení, museli značně krátit. K mému překvapení to zvládli skvěle. Většina kýče, díky kterému nemám ráda Smyczkův seriál, je odfiltrovaná. První půlka plynule a svižně odsýpá. Druhá je naopak poněkud chaotičtější, ale zato je ozvláštněna živou kapelou složenou z hlavních protagonistů, pro kterou napsal hudbu Robin Schenk.

Dětské herce hrají dospělí, kterým je okolo 30 let. Ještě tím pádem nezapomněli, jaké je to být dětmi. Naopak mnozí mají už děti vlastní. Petr Bajza Libora Matouše předkládá plnou nůši šibalské rozpustilosti, zároveň skrze jeho vidění nazíráme do hloubky rodinných a sousedských vztahů. Z vedlejších postav mám slabost pro tatínka, Vendelína Bajzu, Michala Isteníka a maminku Bajzovou Evelíny Studénkové, kteří na svého syna praktikují výchovu ve stylu hodného a zlého policajta. Zdeňka Herfortová umí být v roli ovdovělé tchýně Vařechové otravná jako osina v zadku a velmi si tak kvituje s panem Fajstem Miloslava Čížka.

Představa Bylo nás pět na divadelních prknech mě před premiérou poněkud děsila. Městské divadlo Brno předkládá Poláčkovo dílo bez křeče a patosu. Z činoherní scény se tak linou libé vůně čekulády, čerstvě naplněných indiánků z místní cukrárny a všech potravin z Bajzova koloniálu, které se mísí s pachem cizokrajných zvířat z cirkusu a střelným prachem z divokého západu. A jaká ta hra je? Rozesměje, pohladí, a jak na Rampepurdu lumpárny dělat poradí.